39 smutných faktů o genocidě ve Rwandě

Jako rwandská genocida je označováno masové vyvražďování etnické skupiny Tutsijů (většina obětí) a umírněných Hutů. Genocida probíhala od dubna do června v roce 1994 na území Rwandy. Hutuští radikálové během ní zavraždili až milion obyvatel Rwandy a 2,5 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů.

Rwandští lidé jsou kolektivně známí jako Banyarwanda. Banyarwanda jsou historicky, kulturně a lingvisticky propojeni, ale jsou tvořeni třemi etnickými podskupinami s odlišnými historickými společensko-politickými úlohami. Tyto tři skupiny jsou Tutstiové, Hutuové a Twa.

Genocida ve Rwandě měla hluboké historické kořeny, včetně dlouhodobého napětí kvůli společenského a etnickému rozdělení populace Rwandy. Tyto rozdíly byly ještě zhoršeny evropským kolonialismem. Napětí mezi Hutuy a Tutsii nebylo v minulosti tak velké, protože blízké etnické skupiny bylo těžké rozlišit. Belgičtí kolonizátoři však roku 1933 zavedli identifikační průkazy s vyznačenou příslušností. Kolonisté navíc příslušnost k Tutsiům úředně zaváděli podle tělesných znaků a majetku. To dalo vzniku menšinových Tutsiů zastávajících vyšší posty. Vzájemná nevraživost ovšem vzrostla po roce 1959, kdy se po protikoloniálním převratu moci chopili Hutuové. Tutsiové byli od té doby diskriminování a odcházeli ve statisících do zahraničí, především do Burundi a Ugandy.

Přímou předehrou genocidy byl vpád jednotek Rwandské vlastenecké fronty ze sousední Ugandy v roce 1990. Rwandský prezident Juvenal Habyarimana se zřejmě již po této události rozhodl k radikálnímu řešení vleklých etnických sporů. Další podněty k plánování masových vražd tutsijského obyvatelstva mu dala politická jednání ze začátku 90. let, která zdůrazňovala nutnost demokratických reforem v zemi. Demokratické reformy žádala i řada rwandských Hutuů. Ve snaze odvrátit pozornost od své autoritářské vlády a hospodářských těžkostí země začal Habyarimana plánovat genocidu od roku 1992 v rámci skupiny Akazu („malý dům“), jejímiž členy byla jeho manželka a několik blízkých spolupracovníků.

Vzájemné vztahy mezi politicky dominitními Tutsii a obyvatelstvem Hutuů byly historicky formovány společenskou praxi známou jako ubuhake, která byla podobná evropskému feudalismu. Ubuhake byl jakýmsi patronátním systémem, v němž Tutsiové poskytovali ochranu a šanci na společenský vzestup svým klientům z řad Hutuů, kteří působili v jejich zájmu a bojovali za ně. Ubuhake byl zakázán v roce 1954, ale jeho hluboké účinky zůstaly.

Evropští kolonizátoři silně upřednostňovali Tutsie, kteří měli světlejší pokožku a jemnější rysy než Hutuové a Twaové.

Násilí a otřesy revolučního období v letech 1959 až 1961 vytvořilo velký počet uprchlíků z řad Tutsiů, kteří se rozutekli do sousedních zemí. Tito uprchlíci začali hledat způsoby, jak obnovit svou politickou moc ve Rwandě, vytvořit rasové a etnické napětí a získat tak vhodné prostředí pro násilí v roce 1994.

V roce 1988 vytvořili vysídlení Tutsiové Rwandskou vlasteneckou frontu s cílem repatriovat rwandské uprchlíky a reformovat vládu s cílem vytvořit napětí medzi Hutuy a Tutsii.

Jiskra, která rozdmýchala oheň etnických nenávistí a zahájila genocidu, byl atentát na prezidenta Juvénala Habyarimana. Jeho letadlo bylo 6. dubna 1994 sestřeleno poblíž letiště v Kigali. Společně s prezidentem Habyarimanou byl zabit i prezident sousedního Burundi Cyprien Ntaryamira.

Hutuští úředníci z atentátu rychle obvinili stranu RPF vedenou Tutsii. Mnoho Tutsiů tvrdilo, že prezidentova letadlo sestřelili jako záminku k masakru extrémisté ze stran Hutuů. Dodnes není známo, kdo byl za smrt prezidenta zodpovědný.

Vraždění během rwandského genocidy vedla hutuiská policie nebo skupiny milic Interhamwe. Drtivou většinu skutečného krveprolití ale spáchali hutuiští rolníci.

Francouzský historik a odborník z Rwandy Gérard Prunier předpokládá, že plán na úplné vyhubení Tutsiů naplánovala hutuiská elita již v roce 1992.

Genocidní násilí začalo extrémně rychle. Ve 20:30 bylo sestřeleno letadlo prezidenta Habyarimanu a do 21:15 už hutuiská policie vytvořila zátarasy a začala prohledávat domy Tutsiů. To může být důkazem vražedného spiknutí.

Přípravy genocidy se vyznačovaly vysokou mírou koordinace a přesnosti, které později umožnily nebývalý rozsah vražd. Byla založena rozhlasová a televizní stanice Hutu Power a noviny Kangura. Oba tyto sdělovacích prostředky, které měly za úkol šířit rasistické myšlenky a propagandu vládní strany, byly financovány ze strany Akazu. V obou sdělovacích prostředcích se rovněž rozvíjel zvláštní slovník rwandské genocidy – Tutsiové byli přezdíváni jako „švábi“ (inyenzi), mluvilo se o „konečném řešení“ nazvaném též umuganda (výraz pro společné zemědělské práce – odplevelení).

Během prvních pár hodin po atentátu na rwandského prezidenta odvysílali hutuiští propagandisté proslov v místním rádiu o invazi Tutsiů a nutnosti je zničit. Jedna z rádiových stanic hlásala: "Hroby ještě nejsou plné. Kdo přiloží ruku k dílu a pomáže nám je zcela zaplnit?"

74letý muž z kmene Hutuů, který se zúčastnil genocidy, přiznal, že se hluboce stydí za své činy proti Tutsiům. Své činy při zadržení obhajoval slovy: "Buď jste se zúčastnili masakru, nebo jste byl sám zmasakrován. Tak jsem vzal zbraně a bránil jsem členy mého kmene proti Tutsiům.

Jednou z prvních obětí násilí byla rwandská premiérka Agathe Uwilingiyimana. Její belgičtí strážci byli mučeni a stejně jako ona nakonec i zabiti.

Spolu s Tutsii byli vyhlazeni i liberální a mírní Hutuové, kteří se odmítli účastnit krveprolití.

Pachatelé genocidy zabili mnoho kněží a jeptišek jen proto, že se snažili zastavit jejich vraždění.

Někteří lidé byli zabiti jen proto, že vypadali jako Tutsiové, mluvili dobře francouzsky nebo vlastnili pěkné automobily, protože ty mohly být známkou možného liberalismu.

Hutuiští ideologové podnítili hutuiské rolnictvo k násilí rozhlasem. Nabádali jej, aby vyšli do ulic a vyhubili tutsijské šváby.

Genocida byla zaměřena na úplné vyhubení Tutsiů, včetně seniorů a dětí.

Hutuiské milice a rolníci využívali znásilňování k taktické válce a zastrašování. Během genocidy znásilnili stovky tisíc žen. Mnoho žen bylo znásilněno hromadně, zbraněmi nebo ostřenými holemi a vystaveno mrzačení pohlavních orgánů.

Hutuiští vrazi spáchali drtivou většinu vražd mačetami - tedy běžným nástrojem v každé rwandské domácnosti. Mačety a rádio se staly symbolem genocidy.

O roku 1990 do roku 1994 bylo vyvíjeno velké úsilí na podporu míru mezi Hutui a Tutsii, a to i na mezinárodní úrovni. Zatímco se obě strany zúčastnily mírových rozhovorů, extrémisté ve vládě z řad Hutuú již plánovali systematické zabíjení Tutsiů a umírněných Hutuů.

Během měsíců genocidy bylo znásilněno 150 000 až 250 000 rwandských žen.

Většina žen znásilněných během genocidy byla okamžitě zabita. Těm, které přežily, bylo řečeno, že je to jen proto, aby mohly zemřít smutkem.

Mnoho rwandských žen bylo donuceno k sexuálnímu otroctví nebo nuceným sňatkům s veliteli hutuiských milic.

Ve vzdálenějších oblastech Rwandy byly těla obětí nahromaděny do výšky až několika metrů. Nikdo je nenechal pohřbít.

Genocida postavila některé lidi do morálně a společensky složitých pozic. Zejména v případech smíšených sňatků mezi Hutuy a Tutsii. Děti smíšeného původu byly často zachráněny příbuznými z řad Hutuů, zatímco jejich tutsijská rodina byla zmasakrována.

Genocida ve Rwandě dala vyniknout i případům extrémního hrdinství. Mnoho křesťanů bojovalo za ochranu Tutsiů a řada Hutuů riskovala svůj život, aby zachránila své tutsijské přátelé, sousedy a blízké.

OSN se stala předmětem rozsáhlé kritiky pro svoji neschopnost zabránit masakrům. Mezinárodní jednotky přítomné v Pomocné misi OSN pro Rwandu (UNAMIR) pod vedením kanadského generálporučíka Roméa Dallaira byly početně slabé a špatně vybavené, a proto nebyly s to masakrům zabránit.

Míra vraždění během Rwandské genocidy byla pětinásobně vyšší než v nacistických táborech smrti.

Při rozhovoru jeden z hutuiských vrahů řekl, že semeno genocidy bylo zasazeno do mysli Hutuů již v roce 1959 po revoluci proti Tutsiům. Smrt prezidenta Habyarimanu byla pouhým signálem, kdy začít.

Mnoho z hutuiských vrahů mluví v rozhovorech o násilí během genocidy s ledovým klidem, jako by diskutovali o sklizni plodin.

Protože bylo téměř nemožné zachytit všechny vraždy na videu, velká část západního světa se vůbec nedozvěděla o rozsahu násilí ve Rwandě.

Násilí skončilo počátkem července 1994, kdy tutsijská vojenská armáda (RPF) obsadila hlavní město Rwandy. Vedl ji Paul Kagame, který se v roce 2000 stal prezidentem Rwandy.

Od roku 2004 je nelegální hovořit ve Rwandě o etnickém původu.

Organizace spojených národů v roce 2014 rozhodla, že oficiálním názvem genocidy ve Rwandě bude "Genocida proti Tutsiům.