15 legend a tajemství druhé světové války

28.01 2018|Historie

Za války se někdy staly natolik podivné a protichůdné události, ve které je dodnes těžké uvěřit. Zvláště, když zohledníme fakt, že historické archívy jsou iv dnešní době drženy v tajnosti. Jaká tajemství chrání historie z dob druhé světové války?

15. Tajemství smrti Nataji

Bengálec Subhas Chandra Bos, známý také jako Nataji, byl jeden z vůdců Indického hnutí za nezávislost. Dnes je Bos v Indii uctíván stejně, jako Néhrú nebo Gándhí. V boji s anglickými kolonialisty spolupracoval s Němci a poté také s Japonskem. Vedl kolaborační pro-japonskou správu Ázád Hind (svobodná Indie), kterou prohlásil za „vládu Indie“.

Podle spojenců byl Nataji velmi nebezpečný zrádce. Komunikoval s německými i japonskými vládci, ale přitom měl přátelský vztah se Stalinem. Za svůj život Bos musel hodně utíkat od různých zahraničních rozvědek, skrýval se před britským dozorem, dokázal změnit svou totožnost a začal budovat svou Říši pomsty. Mnohé z Bosova života zůstane tajemstvím, ale historici stále nemohou najít otázku na odpověď, zda zemřel nebo tiše žije někde v Bengálsku.

Podle oficiálně přijaté verze mělo letadlo, ve kterém se Bos pokusil utéct do Japonska, leteckou havárii. Zdá se, že jeho tělo bylo spáleno a urna s prachem byla převezena do Tokia do buddhistického chrámu Renkodzi. Před tím, ale i teď existuje mnoho lidí, kteří tomuto příběhu nevěří.

Existuje názor, že Bos někde dožil svůj život v přísném utajení. Indická vláda přiznává, že má k dispozici okolo čtyřiceti tajných souborů o Bosovi, všechny jsou zapečetěny razítkem tajnosti a odmítají prozrazovat jejich obsah. Potvrzují, že zveřejnění bude mít nepříznivý vliv na mezinárodní vztahy Indie. V roce 1999 se objevil jeden soubor: týkal se určení místa nalezení Nataji a následného vyšetřování, které se konalo v roce 1963. Nicméně vláda tyto informace odmítla komentovat.

Mnozí se ještě domnívají, že jednou budou moci zjistit, co se opravdu s Natajim stalo. Národní demokratická unie v roce 2014 odmítla žádost o zpřístupnění tajných materiálů o Bosovi. Vláda se stále bojí zveřejňovat i ty dokumenty, ze kterých bylo odstraněno označení „tajné“. Podle oficiálních informací to vyplývá ze skutečnosti, že informace obsažené v dokumentech mohou stále poškodit vztahy Indie s jinými zeměmi.

Nataji v Německu


14. Bitva o Los Angeles. Obrana proti UFO

Jen se nesmějte. Mystifikace nebo masová psychóza? Nazývejte to, jak chcete, ale v noci 25. února roku 1942 všechny služby v oblasti letecké obrany Los Angeles statečně – ale zcela neúspěšně – bojovaly proti UFO. „Stalo se to v časných ranních hodinách 25. února roku 1942: jen tři měsíce poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor. USA právě vstoupilo do druhé světové války a ozbrojené síly byly ve stavu zvýšené vojenské pohotovosti, když se objevil útok na nebi v Kalifornii. Svědci uvádějí, že na obloze města Culver City a v Santa Monice, podél celého pobřeží Tichého oceánu, byl viděn velký kruhový objekt zářící světle oranžovým světlem.

Zahoukaly sirény a reflektory začaly prohledávat nebe nad Los Angeles. Záhadný objekt bombardovalo více než 1400 střel z protiletadlových děl, ale on se tiše pohyboval po noční obloze a pak zmizel z dohledu. Ani jedno letadlo nebylo sraženo a ve skutečnosti nebylo nalezeno uspokojivé vysvětlení. Oficiální hlášení armády bylo: „neidentifikovatelné letadla“ údajně vtrhla do vzdušného prostoru Jižní Kalifornie. Ale později tajemník amerického námořnictva Frank Nos tyto zprávy zrušil a nazval incident "falešným poplachem".

13. Die Glocke – zvon nacistů

Práce na Die Glocke (v překladu z němčiny – „zvon“) začaly v roce 1940, z „mozkového centra SS“ je vedl stavební inženýr Hans Kammler v továrně Škoda v Plzni. Jméno Kammlera je těsně svázáno s jednou z nacistických organizací zabývající se vývojem různých druhů „zázračných zbraní“ – okultním institutem Ahnenerbe.

První „zázračné zbraně“ se testovaly v blízkosti Vratislavi, ale v prosinci roku 1944 skupinu vědců přesunuli do podzemní laboratoře (o celkové výměře až 10 km²) uvnitř jednoho dolu. V dokumentech je Die Glocke popisován jako „obrovský zvon, vyroben z těžkého kovu, asi 3 metry široký a vysoký okolo 4,5 metrů. Toto zařízení mělo dva olověné válce rotující v opačných směrech, které byly naplněny neznámou látkou s kódovým označením Xerum 525. Když byl Die Glocke zapnut, ozářil důl světle fialovým světlem.

V agonii říše se nacisté chytali jakékoliv šance, doufajíc v technologický zázrak, který by mohl změnit průběh války. V té době se začaly setkávat nejasné náznaky na nějaký neznámy inženýrský vývoj. Polský novinář Igor Vikovskiy provedl vlastní vyšetřování a napsal knihu „Pravda o Wunderwaffe", ze které se svět dozvěděl o nejtajnějším projektu „Die Glocke“. Později se objevila kniha britského novináře Nicka Cooka „Hunt for Zero Point“, která zkoumala podobnou oblast.

Vitkovskiy si byl naprosto jistý v tom, že Die Glocke měl být průlomem v oblasti kosmické techniky a byl navržen tak, aby vyráběl palivo pro sta tisíce létajících talířů. Přesněji řečeno, diskových létajících aparátů s posádkou jednoho nebo dvou lidí. Říká se, že nacisté na konci dubna roku 1945 plánovali s pomocí těchto zařízení provést operaci „Operation of the satan spear“ – zasadit úder Moskvě, Londýnu a New Yorku.

Asi 1000 připravených „UFO“ si prý vzali Američané pro podzemní závody v Česku a Rakousku. Je to pravda? Možná. Nakonec národní archív USA odtajnil dokumenty z roku 1956, kde je potvrzeno, že vývoj „létajícího talíře“ byl veden nacisty. Norský historik Gundur Stensen se domnívá, že nejméně čtyři z létajících talířů Kammlera byly „zajaty“ sovětskou armádou z továrny ve Vratislavi, nicméně Stalin nevěnoval „talířům“ pozornost, více ho zajímala jaderná bomba.

O účelu Die Glocke existují ještě exotičtější teorie: podle spisovatele z USA Henryho Stevense, autora knihy „Hitler's Suppressed and Still-Secret Weapons“, zvon nebyl kosmickou lodí, ale pracoval na červenou rtuť a byl určen k cestování v čase. Polské tajné služby Vitkovského výzkum nepotvrzují ani nevyvracejí: záznamy o výslechu skupiny Gruppenführer SS Sporrenberg jsou stále tajné. Vitkovskiy trval na této verzi: Hans Kammler zavezl zvon do Ameriky, a kde je teď – to nikdo neví.

Die Glocke


12. Nacistický "zlatý vlak"

Dokumenty druhé světové války dokazují, že v roce 1945 během ústupu nacisté vyvezli z německého Breslau (nyní polský Wroclav) obrněný vlak, který byl plný cenností a tun zlata, které zabavila vláda v okupovaných zemí a vzala od lidí, kteří skončili v koncentračních táborech. Vlak byl dlouhý 150 metrů a mohlo se v něm nacházet až 300 tun zlata!

Spojenecké síly část nacistického zlata objevily na konci války, ale jeho velká část upadla v zapomnění. Konvoj vezl drahocenný náklad z Vratislavi do Walbrzychu, nicméně zmizel na cestě za dosud nevysvětlitelných okolností – jakoby se propadl do země. A od roku 1945 vlak nikdo nikdy neviděl a všechny pokusy ho najít byly neúspěšné.

V okolí Walbrzychu je starý systém tunelů, které postavili fašisti, a podle místních legend v jednom z nich vlak zmizel. Místní obyvatelé věří, že vlak může být v opuštěném tunelu, který existoval na železnici mezi Walbrzychem a městem Swiebodzice. Vchod do tunelu se pravděpodobně nachází někde pod železničním válem vedle stanice Walbrzych. Čas od času je tento stejný Walbrzych rozrušen aktuálním sdělením o nalezení pokladu Třetí říše.

Specialisté Hornicko-hutnické akademie Stanislawa Staszica v roce 2015 dokončili operaci v hledání přízračného „zlatého vlaku“. Podle všeho se jim však nepodařilo žádné grandiózní objevení, a to i přesto, že při práci používali moderní techniku, například cesiový magnetometr, který měří úroveň magnetického pole země. V případě, že by se poklad našel, podle polských zákonů, musí být převeden na stát. Tak co je to vlastně za poklad… Hlavní kurátor historických památek Polska Peter Zhuhovský doporučil držet se dále od samostatného hledání pokladů, protože vlak může být zaminován. Avšak ruské, polské a izraelské masmédia soustředěně hlídají hledání obrněného vlaku. Teoreticky každá z těchto zemí si může nárokovat část nálezu.




11. Letadla - příraky

Přízraky havarovaných letadel – nešťastná i krásná legenda. Specialisté na abnormální jevy znají mnoho případů objevení letadel na obloze, které se vztahují k druhé světové válce. Jsou viděny nad britským Sheffieldem a nad neblaze proslulým Peak District na severu Derbyshire (tam bylo zničeno více jak pět desítek letadel), objevují se ale také na jiných místech.

Jedněmi z prvních, kteří přišli s takovýmto příběhem, byli Richard a Helen Jason, kteří si všimli bombardéru z druhé světové války na nebi v Derbyshire. Zapamatovali si, že letěl velice nízko. Ale překvapivě tiše, bezhlučně, aniž by vydal jediný zvuk. Přízrak v určitém okamžiku prostě zmizel. Richard, veterán leteckých sil, se domnívá, že šlo o americký bombardér Bi – 24 Liberator se 4 motory. Říká se, že takové jevy se vyskytují také v Rusku. Za jasného počasí nad vesnicí Yadrovo, okres Volokolamsk, můžete slyšet charakteristické zvuky nízko letícího letadla, po nichž můžete vidět trochu rozostřenou siluetu hořícího „Messerschmittu“, který se pokouší přistát.

10. Příběh o zmizení Raoula Wellenberga

Životní příběh, a především smrt, Raoula Gustava Wellenberga je jedna z těch, která se vykládá jinak podle západních a jinak podle ruských zdrojů. Sjednocují se pouze v jedné věci – byl to hrdina, který zachránil tisíce maďarských židů od Holokaustu. Vydával jim tzv. ochranné pásy švédských státních příslušníků, kteří čekali na repatriaci do své vlasti, a tím se zachránili před koncentračním táborem.

V době, když byla osvobozena Budapešť, byli už tito lidé v bezpečí díky dokumentům od Wallenberga a jeho spolupracovníků. Raoulovi se také podařilo přesvědčit několik německých generálů, aby nedodrželi Hitlerovy příkazy exportovat Židy do táborů smrti a zachránil zničení budapešťského ghetta několik dní před nástupem Rudé Armády. Pokud je tato verze pravdivá, pak se Wallenbergovi podařilo zachránit nejméně 100 tisíc maďarských Židů! A co se stalo s Raoulem po roce 1945 je pro západní historiky jasné (shnil v mučírně Lubjanky), ale rusům to až tak jasné není.

Dle nejběžnější verze, po zabrání Budapeště sovětskými vojáky dne 13. ledna 1945, byl Wallenberg spolu se svým řidičem zatčen sovětskou hlídkou v budově Mezinárodního Červeného kříže (podle jiné verze – sám přišel do umístění 151. střelecké divize a požádal o setkání se sovětským vedením; podle třetí verze – byl zatčen NKVD ve svém bytě). Poté byl poslán k veliteli druhé ukrajinské fronty Malinovskému. Ale po cestě byl zadržen a zatčen důstojníky vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ. Podle jiné verze, byl Wallenberg po zatčení ve svém bytě poslán do ústředí sovětských vojsk. 8.března roku 1945 prohlásilo budapešťské „rádio Košut“, které bylo pod sovětskou kontrolou, že Raoul Wallenberg zemřel při pouličních bojích v Budapešti.

Západní média věří, že Raoul Wallenberg byl zatčen a převezen do Moskvy, kde byl držen ve vězení KGB v Lubjance. Švédové se po mnoho let neúspěšně pokoušeli zjistit osud zatčeného. V srpnu roku 1947 Vyšinskij oznámil, že Wallenberg není v SSSR a sovětské úřady o něm nic neví. Ale v únoru 1957 Moskva oficiálně informovala švédskou vládu, že Wallenberg zemřel dne 17. července 1947 v cele věznice Lubjanka, měl infarkt myokardu.

Pitvu neprovedli a historka o infarktu nepřesvědčila ani Raoulovy blízké, ani světovou veřejnost. Moskva i Stockholm se dohodli na vyšetřování případu v rámci dvoustranné komise, ale v roce 2001 komise dospěla k závěru, že se vyšetřování dostalo do mrtvého bodu a zakončila svou existenci. Je nepotvrzená informace, která označuje Wallenberga „vězněm číslo 7“, kterého podrobovali výslechu v červenci 1947 a o přibližně týden (!) později zemřel na infarkt. O osudu Raoula Wallenberga bylo natočeno několik dokumentárních a celovečerních filmů, ale ani jeden z nich nerozkryl tajemství jeho smrti.

Raoul Wellenberg


9. Chybějící vůdcův globus

Globus vůdce byl jeden z obřích modelů „globusu Colombus“, vyrobených pro hlavy států, který byl vyroben ve dvou omezených sériích v Berlíně v polovině roku 1930 (přičemž ve druhé sérii už byly zaneseny změny na mapě světa). Ten samý globus Hitlera byl objednán pro ústřední sídlo v říšském kancléřství architektem Abertem Speerem. Globus byl obrovský, je ho možné spatřit ve zpravodajském deníku při otevření nové budovy říšského kancléře v roce 1939. Co se stalo zrovna s tímto globusem z ústředního sídla, není známo. Na aukcích se tu a tam čas od času prodává další „Hitlerův globus“, přičemž jich je tisíce a prodávají se za sto euro.

Americký veterán druhé světové války John Barsamyan našel globus několik dní po kapitulaci Hitlerova Německa, v rozbombardované alpské rezidenci vůdce v „Orlím hnízdě“ v horách nad bavorským Berchtesgadenem. Americký veterán také v dražbě prodal balík vojenských dokladů z těch let, které mu umožnily vyvézt globus do USA. Povolení říká: Jeden globus, jazyk – německý, původ – rezidence „Orlí hnízdo“. Odborníci poznamenávají, že v několika různých sbírkách existuje několik globusů, údajně patřících Hitlerovi. Avšak právě globus, který našel Barsamyan má největší šanci být považován za opravdový: autenticita se potvrzuje fotografií, na které je zachycen poručík Barsamyan v „Orlím hnízdě“ s globusem v ruce.

Charlie Chaplin jednou ve svém filmu „Velký diktátor“ ukázal globus Hitlera jako jeho hlavní a milovaný předmět. Ale sám Hitler si ho sotva cenil, jelikož se nezachovala ani jedna fotografie Hitlera, kde by byl globus v pozadí (což je obecný předpoklad a domněnka). Před Barsamianovým objevem západní média tvrdila, že globus osobně převzal Lavrenty Beria, předpokládajíc, že je tam zachycen nejen Berlín, ale celá planeta. Ale nemůžeme popřít, že je pravděpodobné, že osobní globus vůdce dodnes stojí v jedné z kanceláří v Lubjance.

Údajný Hitlerův glóbus


8. Poklady generála Rommela

Přezdívkou „Pouštní liška“, generál – polní maršál Erwin Rommel, byl nepochybně vynikajícím velitelem Třetí říše. Sebevědomě vyhrál První světovou, Italům a Angličanům jeho jméno nahánělo strach a hrůzu. Ve druhé světové se mu dařilo méně: říše ho poslala řídit vojenské operace v severní Africe.

Sturmbannführer SS Schmidtz na Blízkém východě vedl speciální „divizi – schutzcommando“, vydávající se po stopách Rommelovy armády. Tato skupina vykrádala muzea, banky, soukromé sbírky, knihovny a zlatnictví ve městech severní Afriky. V podstatě brali zlato, peníze, starožitnosti a umělecká díla. Krádeže pokračovaly, dokud Rommelův tým nezačal podléhat v boji a Němci nezačali ustupovat a nést ztráty pod neustálým bombardováním Angličanů.

V květnu roku 1943 spojenci antihitlerovské koalice se vylodili v Casablance, Oranu a Alžíru a zatlačili Němce k mysu Bon, společně se všemi ukradenými věcmi (mimochodem to není „zlato Rommela“, spíše se jedná o africké poklady SS). Schmidtz zjistil, že je možné naložit cennosti na šest kontejnerů a vydal se na lodích směrem ke Korsice.

Další názory se liší. Říká se, že muži SS dojeli na Korsiku, ale tam přiletělo americké letectvo a zničilo je. Také existuje krásná verze o tom, že Sturmbannführer Schmidtz ukryl nebo potopil poklady poblíž pobřeží Korsiky, které bylo plné skrytých míst, jeskyní a podvodních jeskyní. „Rommelovy poklady“ byly hledány všechny ty roky a hledají se dodnes. Na konci roku 2007 Brit Terry Hodgkinson oznámil, že ví přesně, kde má kopat – na dně moře ve vzdálenosti menší, než námořní míle od korsického městečka Bestia. Nic se ale zatím nestalo a žádný poklad nebyl nalezen.

Erwin Rommel


7. Foo fighters - to je UFO

Ne, řeč není o Foo Fighters Dava Grohla, ale o fenoménu druhé světové války, na počest kterého se pojmenovala také tato skupina. Termín Foo Fighters je převzat ze slangu spojeneckých pilotů – tak oni nazývali neidentifikovatelné létající objekty a divné atmosférické jevy, které viděli na obloze nad Evropou a Tichým oceánem.

Vymyšlená 415tá taktická ničivá flotila, později „Foo fighters“ byla oficiálně přijata vojáky USA v roce 1944. Piloti, kteří prováděli noční lety nad územím Německa, začali hlásit pozorování rychle se pohybujících světelných objektů, které pronásledovaly jejich letadla. Jejich popisy byly různé: obvykle jako červená, oranžová nebo bílá světla, která dělala složité manévry, po kterých najednou zmizela.

Podle slov pilotů, objekty pronásledovaly letadla a obecně se chovaly tak, jako by je někdo řídil, ale neprojevovaly nepřátelství; odtrhnout se od nich, nebo je srazit nebylo možné. Zprávy se o nich objevovaly tak často, že takovéto objekty dostaly své jméno – foo fighters, nebo zřídkakdy kraut fireballs. Vojáci brali vážně jejich pozorování, protože se domnívali, že jsou tajnou zbraní Němců.

Později se však ukázalo, že takovéto objekty zpozorovali také němečtí nebo japonští piloti. 15. ledna 1945 časopis Time zveřejnil materiál s názvem „Foo Fighter“, ve kterém bylo sděleno, že stíhací letouny americké letecké síly více jak měsíc sledují „ohnivé koule“. Po válce byla vytvořena skupina pro studium takových podobných jevů, která předložila několik možných vysvětlení. Mohly to být elektrostatické jevy podobné ohňům Svatého Eliáše, nebo optické klamy. Obecně platí, že pokud byl termín „létající talíře“ vymyšlen už tehdy, v roce 1943 – 1945 do této kategorie spadali také Foo Fighters.

6. Kde se poděl "krvavý prapor"

Blutfahne nebo „Krvavá vlajka“je první nacistická svatyně, která se objevila po Pivním puči v roce 1923 v Mnichově (neúspěšný pokus o nacistický státní převrat, který provedla Národní socialistická dělnická strana v čele s Hitlerem a generálem Ludendorffem; on a asi 600 stoupenců byli poraženi v mnichovském pivovaru Bürgerbräukeller, ve které vystupoval předseda vlády Bavorska se svou řečí). Asi 16 nacistů bylo zabito, mnozí z nich byli ranění a Hitler byl zatčen a odsouzen za velezradu. Nějaký čas se mimochodem motal ve vězení v Landesbergu ve velmi mírných podmínkách, kde byla napsána většina jeho hlavní knihy Mein Kampf.

Nacisté, kteří byli zabiti během Pivního puče byli později prohlášeny za mučedníky a samotná událost – Národní revolucí. Vlajka, pod kterou šli (a na které, podle oficiální verze, spadaly kapky krve „mučedníku“) byla později použita při „zasvěcování“ členů strany. Na stranických kongresech v Norimberku Adolf Hitler přikládal nové vlajky k „posvátnému“ praporu. Věřil, že jeho dotek s jinými vlajkami jim dává božskou moc a důstojníci SS přísahali pouze tomuto praporu. Krvavý prapor měl dokonce strážce. Byl jim Jacob Grimminger.

Vlajka byla naposledy viděna v říjnu 1944 během jednoho z Himmlerových obřadů. Zpočátku se věřilo, že spojenci během bombardování Mnichova vlajku zničili. Nikdo neví, co se s ní stalo: zda byla zachráněna a vyvezena ze země, nebo byla hozena ke stěnám Mauzolea v Moskvě v roce 1945. Osud Jacoba Grimmingera je na rozdíl od „Krvavého praporu“ historikům známý. Nejen, že přežil válku, ale také zastával významnou pozici zástupce městské správy v Mnichově.

Krvavá vlajka


5. Duch Pearl Harbor - P-40

Jeden z nejzajímavějších duchů letadel druhé světové války byl stíhač P-40, který se zhroutil u Pearl Harbor. Nezní to příliš tajemně, že? Jenomže toto letadlo bylo viděno na obloze rok po japonském útoku. 8. prosince 1942. Na americkém radaru objevilo něco, co přímo po kurzu mířilo na Pearl Harbor ze strany Japonska. Dvěma stíhači bylo nařízeno prověřit a rychle zachytit tajemné letadlo. Byl to stíhač P–40, který byl před rokem zapojen do obrany Pearl Harboru. Co ale bylo ještě divnější, bylo to, že letadlo bylo obklíčeno ohněm a pilot zjevně zemřel. P – 40 střemhlav letělo k zemi a roztříštilo se.

Okamžitě byly vyslány speciální záchranné týmy, ale pilota nenašli a kokpit byl prázdný. Po pilotovi tam nebyly ani žádné stopy. Našli však palubní deník, ve kterém se psalo, že letadlo se nacházelo na ostrově Mindanao, 1300 mil v Tichém oceánu. Pokud to byl raněný ochránce Pearl Harboru, jak přežil na ostrově celý rok a jak zvedl rozbité letadlo na oblohu? A kam se poděl? Co se stalo s jeho tělem? To zůstává záhadou.

4. Kdo bylo 17 Britů z Osvětimi?

V roce 2009 provedli historici výkopy na území nacistického tábora smrti Osvětim. Našli podivný seznam, který obsahoval jména 17ti britských vojáků. Naproti jmen byly jakési znaky – fajfky. Nikdo neví, proč byl tento seznam vytvořen. Také bylo na papíře napsáno několik německých slov, ale ani tato slova nepomohla odhalit tajemství („od té doby“, „nikdy“ a „teď“).

Existuje mnoho domněnek o účelu tohoto seznamu a o tom, kdo byli tito vojáci. První domněnka – jsou britští váleční zajatci, kteří byli využiti jako klasifikovaní pracovníci. Mnozí byli umístěni v Osvětimi v táboře E715, kam byli posláni, aby položili kabely a potrubí. Další teorie hlásí, že jsou to jména zrádců, kteří během války pracovali pro SS – mohli být součástí tajné britské brigády Schutzstaffel (SS), která bojovala s nacisty proti spojencům. Žádná z těchto teorií však nebyla do dneška prokázána.

3. Kdo zradil Annu Frankovou

Deník 15leté židovské dívenky Anny Frankové proslavil její jméno po celém světě. V červenci 1942 se začátkem deportace židů z Nizozemska, rodina Frankových (otec, matka, starší sestra Margo a Anna) našla útočiště v tajné místnosti otcovy kanceláře v Amsterdamu, na ulici Prinsengracht, spolu s dalšími čtyřmi holandskými Židy. V této skrýši se schovávali do roku 1944. Přátelé a kolegové s ohromným riskem svého života dováželi Frankovým jídlo a oblečení.

Anna vedla svůj deník od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Nejprve psala sama pro sebe, ale na jaře roku 1944 slyšela v rozhlase projev ministra školství Nizozemska, že veškeré důkazy z okupační doby by se měly stát veřejným majetkem. Pod vlivem těchto slov se Anna rozhodla, že po válce vydá knihu založenou na jejím deníku. A od tohoto momentu nepsala jen pro sebe, ale přemýšlela o budoucích čtenářích.

V roce 1944 vláda obdržela udání o skupině ukrývajících se Židů a do domu, kde se ukrývala rodina Frankových dorazila holandská policie s gestapem. Za knihovnou našli dveře, kde se Frankovi 25 měsíců skrývávali. Všichni byli okamžitě zatčeni. Informátor, který podal anonymní telefonát, který vedl gestapo, doposud nebyl určen – v policejních zprávách jméno informátora nebylo.

Příběh nám předkládá jména tří údajných informátorů – Tonny Ahlers, Willem van Maaren a Lena van Bladeren – Hartochová, všichni byli známí Frankových a každý z nich se mohl obávat zatčení kvůli neudání. Ale přesnou odpověď na otázku, kdo udal Annu Frankovou a její rodinu, historici neznají. Anna a její sestra byly poslány na nucené práce do koncentračního tábora Bergen–Belsen v severním Německu. Obě sestry zemřely na epidemii tyfu, která se rozmohla v táboře v březnu 1945, jen několik týdnů před osvobozením tábora. Jejich matka zemřela v Osvětimi začátkem ledna v roce 1945.

Otto, otec Anny, jako jediný z rodiny přežil válku. Byl v Osvětimi do jeho propuštění sovětskými vojáky 27. ledna 1945. Po vojně dostal Otto od rodinné přítelkyně Miepy Giesové, která jim pomohla se skrývat, zachráněné záznamy Anny. První vydání těchto poznámek vydal Otto Frank v roce 1947 v původním jazyce pod názvem „V zadním křídle“ (zkrácená verze deníku, s poznámkami osobního a cenzurovaného charakteru). V Německu kniha vyšla v roce 1950.

2. Jantarová komnata

Záhadně zmizelé poklady jsou dvakrát tak atraktivnější. Jantarová komnata je osmý div světa a byla vždy předmětem touhy vládců a králů. Říká se, že Petr I. si jí doslova vyprosil u pruského krále Fridricha I. během setkání v listopadu 1716, kdy byla uzavřena aliance mezi Ruskem a Pruskem. Dárkem se Petr I. ihned chlubil v dopise Kateřině: … obdaroval mě… Jantarovou komnatou, po které jsem dlouho toužil.“ Jantarová komnata byla zabalena a poslána s přísnými opatřeními z Pruska do Petrohradu v roce 1717. Mozaikové jantarové panely sestavili v dolním sálu v Zimním paláci.

V roce 1743 císařovna Alžběta Petrovna poručila mistru Martellimu, aby pod vedením hlavního architekta Rastrelliho komnatu rozšířil. Pruské panely jednoznačně nestačily na velký sál a Rastrelli je upravil doplněním zrcadlových sloupů, pozlacených dřevořezeb a mozaikových obrazů z achátu a jaspisu. A do roku 1770 byla komnata pod vedením Rastrelliho přeměněna na slavnou Jantarovou komnatu Kateřinského paláce v Carském Selu. Jantarová komnata byla právem považována za perlu letní rezidence ruských imperátorů v Carském Sele. Toto slavné mistrovské dílo však beze stopy zmizelo během druhé světové války. No, úplně beze stopy to nebylo.

Němci šli pro Jantarovou komnatu do Carského Sela záměrně. Prý ještě před válkou Alfréd Rohde slíbil Hitlerovi, že vrátí poklad do historické vlasti. Rozmontovat a vystěhovat komnatu nestihli, a tak ji dobyvatelé odvezli do Königsbergu, dnes Kaliningradu. Po roce 1945, když byli nacisté vyhnáni z Königsbergu sovětským vojskem, se stopy Jantarové komnaty ztratily. Některé z jejich fragmentů se čas od času vynořují na celém světě - například byla nalezena jedna ze čtyř florentských mozaiek.

Spekuluje se, že místnost shořela v ruinách Königsbergova zámku. Existuje názor, že místnost byla objevena zvláštními jednotkami americké armády, které se zabývaly hledáním pokladů a uměleckých předmětů, které nacisti ukradli a byla tajně vyvezena do USA, kde padla do ruk soukromých sběratelů. Také se předpokládalo, že jantarová místnost byla potopena společně s parníkem "Wilhelmem Gustloffem", nebo mohla být odevzdána USA na opravu křižníku „Prinz Eugen“.

Jantarová komnata


1. Let číslo 19

Toto je možná nejvíce diskutovaná legenda ze všech mystických příběhů druhé světové války. Skupinu letadel s označením Let 19 a s celkem 14 muži na palubách vede zkušený pilot a instruktor, poručík Charles C. Taylor (1917–1945). Ani další letci nejsou žádní nováčci. V průměru mají nalétáno 350–400 hodin, z toho část právě na Avengerech. Stroje míří nad Bahamy, kde cvičně svrhnou svá torpéda, a pak se mají vrátit zpět na domovskou základnu. Vše probíhá podle plánu téměř dvě hodiny…

Až kolem čtvrté odpoledne vyplyne z radiové komunikace, že Taylor má problém. „Nefungují mi palubní kompasy,“ stěžuje si. Lépe na tom zřejmě nejsou ani ostatní piloti. Poručíkovi nezbývá než letku nasměrovat domů podle vlastních instinktů. „Nejsem si jist svou pozicí,“ uvádí Taylor znovu. Pokusy kontrolní věže navést ho nad pevninu ovšem selhávají. Radiový signál je silně rušen. Dříve než je odhalena pravá příčina potíží pěti strojů a stanovena jejich aktuální poloha, spojení se přerušuje úplně. Obecně se však předpokládá, že Taylor v domnění, že směřuje ke břehům Floridy, navedl letouny nad širý oceán. Zřejmě k tomu přispěla i rychlá změna počasí a zhoršení viditelnosti…



Kolem osmé hodiny večerní je všem na základně Fort Lauderdale jasné, že ztraceným strojům už muselo dávno dojít palivo. Již s prvními náznaky snášející se tmy byla zahájena rozsáhlá pátrací akce. Potrvá až do 10. prosince, kdy její další pokračování překazí nepřízeň počasí. Jde do té doby o nejrozsáhlejší záchrannou misi v historii americké armády, která vysílá do vzduchu celkem 248 letadel. Pro jedno z nich, velký hlídkový bombardovací létající člun Martin PBM Mariner, se pátrací let 5. prosince 1945 stane rovněž osudným.

Kolem půl osmé večer s ním domovská základna naváže naposledy kontakt. Od té chvíle po stroji není ani stopy. „Spatřili jsme patrně zář exploze. Plameny vyšlehly až do výšky 30 metrů a hořely tak deset minut,“ vypovídá později posádka tankeru SS Gaines Mills, která neobvyklý jev pozoruje zhruba v místech, kde se zmizelý Martin PBM Mariner mohl pohybovat. Navíc další loď podává svědectví o velké olejové skvrně na hladině. Dnes se proto soudí, že záchranné letadlo během akce explodovalo.

Po pěti ztracených bombardérech a jejich posádkách ovšem není ani vidu ani slechu. Dodnes se nikomu nepodařilo na mořském dně najít ani jejich trosky. Americká armáda ze ztráty strojů původně obviňuje poručíka Taylora a vše svádí na jeho „psychickou vadu“. Dva roky bojuje matka zmizelého pilota, aby očistila synovo jméno. Armáda na to v roce 1947 přistupuje. Co se ale s pěti bombardéry skutečně stalo? Obecně se předpokládá, že Taylor si svou chybu v navigaci uvědomil příliš pozdě. Když strojům došlo palivo, buď se zřítily do oceánu, nebo nouzově přistály na vodní hladině. Ta však byla příliš rozbouřená, než aby se na ní letadla udržela. Značně medializovaný případ pěti ztracených bombardérů každopádně ve světě podpoří rozšíření legendy o nebezpečných vodách bermudského trojúhelníku.

Autor: Tar

15 legend a tajemství druhé světové války. Legendy druhé světové války nás nikdy nepřestanou fascinovat. Kde skončila Jantarová komnata nebo nacistický zlatý vlak?
Zajímavosti a novinky

 558 
  Komentáře ( 1 )
YouTube video
Přidat obrázek
PŘIDAT KOMENTÁŘ
JaC|20.03 2018 14:31
... co napsat... zase změť senzací a nepřesností a kdovíčeho...
Opravte prosím alespoň ty nejkřiklavější pravopisné chyby !
- okultním institutem Ahnenrbe -> AHNENERBE !!!
- Kdo bylo 17 Britů ...
- schutzcommando ...
- kdo byl Sturmbannführer SS schmidtz ? Nebyl to řadový voják, a není o něm nikde zmínka
- kde padla do ruk -> česky je RUKOU

Příliš horká jehla, téma příliš plytce pojaté a články příliš kvapně přeložené, bez jazykové korektury.... škoda...
Odpovědět
 2 
Vánoce 2018
Tipy na vánoční dárky
.