81 důležitých faktů o holocaustu

Holokaust byl zahájen v lednu 1933, když se Hitler dostal k moci a technicky skončil 8. května 1945.

Během holokaustu zemřelo více než 1,1 milionů dětí.

Nacisté se zaměřovali především na malé děti, které podle nich představovaly jedinečnou hrozbu, protože v případě, že by přežily, vyrostla by z nich nová generace Židů. Mnoho dětí se udusilo v přeplněných dobytčích vagonech na cestě do táborů. Ty, které přežily, byly okamžitě převezeny do plynových komor.

Nejintenzivnější zabíjení během holocaustu probíhalo v září 1941 v okolí Babí Jar, nedaleko Kyjeva na Ukrajině, kde bylo zabito během pouhých dvou dnů více než 33 000 Židů. Židé byli donuceni se svléknout a jít k okraji rokle, kde je němečtí vojáci stříleli tak, aby padali rovnou do propasti. Pohřbívali je mrtvé i živé.

V roce 1946 byly před britským vojenským soudem souzeny na základě obvinění z genocidy dvě společnosti zabývající se hubení škůdců - Tesch a Stabenow (Testa). Tvrdilo se, že obvinění dodávali masivní dodávky Cyklonu B koncentračním táborům. Majitelé byli odsouzeni a oběšeni.

V letech 1933 až 1945 bylo během holocaustu zabito více než 11 milionů mužů a žen. Přibližně 6 milionů z nich byli Židé.

Vězni, především Židé, (tzv. Sonderkommando) museli pohřbívat mrtvé a pálit je v peci. Vzhledem k tomu, že nacisté nechtěli svědky, tak většina členů sonderkommanda byla pravidelně zplynována. Z několika tisíc jich přežilo méně než 20. Někteří z nich ukryli své svědectví před svou smrtí ve sklenicích. Ironií je, že život členů sonderkommanda závisel na pokračujícímu přívalu Židů do koncentračních táborů.

"Konečné řešení" bylo představeno během konference ve Wannsee v lednu 1942. Čtrnáct vysokých nacistů se setkalo ve Wannsse na předměstí Berlína a představilo program deportace všech Židů do Polsko, kde je mělo SS zabít.

Křišťálová noc proběhla po celém Německu a Rakousku 9. listopadu 1938. V těchto dnech nacisté brutálně napadli židovská společenství. Nacisté zničili, vyplenili a vypálili přes 1000 synagog a přes 7000 firem. Zničili také židovské nemocnice, školy, hřbitovy a domy. Během křišťálové noci zemřelo 96 Židů a 30 000 jich bylo zatčeno.

V počátečních fázích ničení evropských Židů, byli nacisté nuceni je posílat o ghett. To podnítilo politiku plánovaného nepřímého ničení tím, že jim upřou základní prostředky na přežití. V ghettu ve Varšavě, které bylo největším ghettem, zemřelo každý měsíc asi 1 % židovské populace.

Odhaduje se, že třetina židovských osob žijících v té době, byla zavražděna při holocaustu.

Ve svých pamětech Rudolf Hess popisoval proces, jak přiměl Židy, aby vstoupili do plynové komory. Aby zabránil panice, upozornil je, že se musí svléknout a vydezinfikovat. Nacističtí dozorci používali "zvrácený" způsob, jak udržet ovzduší klidu. Těm, kteří nebyli ochotni se svléknout, pomáhali. Děti, které plakaly, uklidňovali. Často s nimi i mezi sebou žertovali a nosili jim jejich hračky.

Více než 1 milion lidí bylo zabito v osvětimském komplexu, což je více než v kterémkoliv jiném místě. Součástí komplexu Osvětim jsou tři velké tábory - Osvětim, Birkenau a Monowitz.

Slovo "holocaust" pochází z řeckého holo (celek) a kaustos (spálený). To se vztahuje k obětování zvířat, které Řekové často celé pálili. Holocaust je známý také jako šoa, což v hebrejštině znamená "ničení". Pojmy "Šoa" a "konečné řešení" se vždy vztahují k nacistickému vyhlazování Židů a "holocaust" se vztahuje k celkové genocidě způsobené nacisty.

Během holocaustu zemřelo přibližně 220-500 tisíc Romů.

Na rozdíl od jiných genocid, ve kterých mohly oběti často uniknout před smrtí přechodem k jinému náboženství, lidé židovského původu mohli být ušetřeni pouze tehdy, pokud jejich prarodiče konvertovali ke křesťanství před 18. lednem 1871 (založení Německé říše).

Z devíti milionů Židů, kteří žili v Evropě před holocaustem, byly odhadem vyvražděny 2/3. Vyvražděny byly i miliony dalších lidí, mezi které patřili zdravotně postižení, političtí a náboženští odpůrci Hitlera, Romové, Svědkové Jehovovi a homosexuálové.

Většina lidí, kteří byli deportováni do pracovních a vyhlazovacích táborů, byli transportování v dobytčích vagónech. Někdy nebylo dost vozů na přepravu, takže oběti čekaly ve stoje i několik dnů. Nejdelší transport války trval 18 dní. Všichni v něm zemřeli.

Pokusy Dr. Josefa Mengeleho málokdo přežil. Mnoho dětí bylo zmrzačeno, paralyzováno a většina z nich zemřela. Byly známy jako děti "Onkel Mengeleho". Mengele jim předtím, než je zabil, vždy přinesl hračky a sladkosti. Sám později utonul při nehodě v Brazílii, v roce 1979.

Nacistického doktora Josefa Mengeleho, který byl také známý jako "anděl smrti", fascinovaly dvojčata. Podle jednoho svědka sešil dvojčata pojmenována jako Guido a Ina zády k sobě, když chtěl vytvořit siamská dvojčata. Jejich rodiče získali nějaké morfium a zabili je, aby ukončili jejich trápení.

Hitler v roce 1935 zavedl norimberské zákony, které zakazovaly Němcům oženit se nebo mít sex s Židy. Židy také zbavoval německého občanství a práv.

Fiktivní nacistický dokument z roku 1940 s názvem "Věčný žid" se pokusil ospravedlnit vyhlazování Židů v Evropě. Film tvrdil, že Židé byli geneticky předurčeni k bloudění jako kulturní paraziti.

Dne 11. listopadu 1938 Německo přijalo zákon, který Židům zakazoval držet a nosit střelné či jiné zbraně.

Plyn v plynových komorách byl nejdříve vpouštěn do noh a pak pomalu stoupal ke stropu, což nutilo oběti ve snaze zachránit se šlapat po sobě navzájem. Silnější oběti byly často nalezeny na vrcholu hromady těl.

Nejdříve byl v plynových komorách používán oxid uhelnatý. Později byl speciálně k zabíjení vězňů vyvinut insekticid Cyklon B. Jakmile byli vězni v komoře, dveře byly zamčeny a z otvorů v bocích stěn byl vhazován Cyklon B, který uvolňoval toxický plyn. Lékař SS Joann Kremmler uvedl, že oběti křičely a bojovaly o život. Často byly nalezeny napůl v podřepu s krví vycházející z uší a pěnou u úst.

Hitler byl schopen vybudovat síť více než 1000 koncentračních táborů. Vytvořil právní základ pro akty brutální nelidskosti vytvořením Zmocňovacího zákonu, který mu dovoloval dělat, co chtěl. Používal propagandu, která v médiích odlidštila židovský národ a nakonec použil systém brutality k terorizování lidí za účelem jejich poslušnosti.

Během "pochodů smrti" zemřelo více než 100 000 Židů.

První koncentrační tábor byl v Dachau. Do něj byli do ochranné vazby umístěni političtí odpůrci Hitlera, včetně komunistů, socialistů a politických katolíku. Později byl tábor používán pro vyhlazování Židů.

Vojáci, kteří hlídkovali a provozovali koncentrační tábory, byli známí jako Totenkopfevrbande neboli oddíl "Hlav smrti". Nosili odznaky s lebkou a hnáty.

Sovětští vojáci byli první, kdo 23. července 1944 osvobodili tábor smrti Majdanek. Většina světa zpočátku odmítala věřit sovětským zprávám o hrůzách, které tam našli.

Einsatzgruppen byly mobilní zabíjecí vozy, do jejichž zavazadlového prostoru vedlo potrubí. Do těchto nákladních vozů bylo často nahnáno i 90 Židů najednou. Einsatzgruppen zabily přes 1,2 milionů Židů.

Na holocaustu se účastnila každá složka německého státu. Vláda se věnovala vyhlazování Židů. Svou roli sehrála každá vládní strana. Farní kostely dodaly seznamy narozených Židů. Ministerstvo financí zabavilo židovský majetek. Univerzity zkoumaly účinnější způsoby vražd. Ministerstvo dopravy platilo vlaky, které vozily Židy na smrt.

Během holocaustů existovalo několik typů koncentračních táborů, včetně tranzitních zajateckých táborů a policejních zajateckých táborů. Šest táborů sloužilo jako hlavní centra zabíjení. Všechny byly v Polsku. Patřily mezi ně Treblinka, Sobibor, Belzes, Chelmno, Osvětim, Birkenau a Majdanek. Poslední dva byli otrocké pracovní tábory.

V Treblince bylo zabito více než 870 000 Židů. Treblinka zaměstnávala jen 150 lidí. Přežilo jen 100 vězňů.

V Birkenau (Osvětím II) bylo zavražděno přes 1,1 milionů Židů, 20 000 Poláků, 19 000 Romů a 12 000 ruských zajatců.

U vchodu do každého tábora smrti probíhal proces výběru, tzv. selekce. Těhotné ženy, malé děti, nemocní nebo tělesně postižení nebo staří lidé byli okamžitě odsouzeni k trestu smrti.

Dělníci koncentračního tábora byli nuceni běžet před důstojníky SS a ukazovat, že ještě mají sílu. Důstojníci SS směrovali běžce do dvou řad. Jedna šla rovnou do plynových komor a druhá se vracela do kasáren. Běžci nevěděli, která řada kam vede.

Během holocaustu nacisté ukradli svým obětem všechno, co se dalo, včetně jejich snubních prstenů, hodinek, drahých kamenů a brýlí.

Během holocaustu využívaly otrocké práce nejrespektovanější německé korporace, včetně BMW, Mercedes-Benz, Messerschmitt a Krupp. I když nebyli nuceni otroky používat, používali je v rámci "dobré obchodní praxe". IG Farben, německý chemický konglomerát investoval více než 700 milionů německých dolarů do vybudování obrovských petrochemických závodů v Osvětimi III, ve kterých pracovali lidští otroci.

Osvětim byl největším a nejlépe zorganizovaným táborem smrti v historii lidstva. Skládal se ze 3 táborů - koncentračního táboru, táboru smrti a otrockého pracovního táboru. Měl 19 čtverečních mil a střežilo ho 6000 mužů. Otevřel se v červnu 1940 a zpočátku držel jen 728 polských vězňů. Do roku 1945 v něm bylo zabito více než 1,25 milionů lidí a 100 000 lidí tam pracovali jako otroci.

Tisíce vězňů v Osvětimi bylo sterilizováno pomoci záření. Navíc, děti afro-německého původu a mentálně a tělesně postižení byli sterilizováni chirurgicky, často dost brutálně.

Nadpisu u vchodu do plynových komor byly například "lázně a dezinfekční místnost" nebo "Čistota přináší svobodu". Zabít někoho v plynové komoře trvalo 20 minut. Komory v Osvětimi/Birkenau mohly zabít i 6000 lidí denně.

Nacisté zpracovávali vlasy obětí holocaustu do plstí a nití. Z vlasů se vyráběly ponožky pro posádky ponorek, mechanismy zapalování v bombách, provazy a lana pro lodě a vycpávky do matrací. Velitelé táborů byli povinně předkládat měsíční zprávy o množství shromážděných vlasů.

Britské jednotky osvobozující Bergen-Belsen zjistily, že nacisté experimentovali s použitím lidské kůže jako stínítka.

Když sovětská vojska vstoupila 18. ledna 1945 do Birkenau, objevila 358 000 pánských obleků, 837 000 kusů dámského oblečení a 7000 kg vlasů zabalených do papírových pytlů. Nacisté je měly uložené ve skladech a připravené k budoucímu použití.

Šest milionů je minimální počet Židů zabitých nacisty. Tisíce kojenců a dětí však bylo zabito dříve, než bylo možné zaznamenat jejich narození.

K prvnímu případu vraždění plynem pod Hitlerovou vládou došlo 15. listopadu 1939 v psychiatrické léčebně Owinksi, nedaleko Poznaně. Mezi 1100 obětmi bylo 78 dětí a polští duševně nemocní. Byl použit oxid uhelnatý.

První sériové plynování Židů se konalo ve vyhlazovacím táboře Chelmno.

Jednotky SS zkoumaly oběti ještě předtím, než byly zplynovány. Pod záminkou další očisty nacisté označovali oběti, které měly v ústech zlaté zuby, aby jejich mrtvoly mohly být po plynování vyčleněny a okradeny.

Joseph Goebbels (1897-1945) byl nacistický ministr propagandy a před rokem 1933 vedoucím organizace nacistů v Berlíně. V posledním týdnu války spáchal v Berlíně sebevraždu společně se svou ženou a šesti dětmi.

Ti, kteří popírají holocaust tvrdí, že nacistická představa o konečném řešení vždy znamenala pouze emigraci Židů, nikoliv jejich vyhlazení. Židé, kteří od roku 1945 zmizeli, se pravděpodobně objevili v USA, Izraeli a jidne jako nelegální přistěhovalci. Podle mnoha popíračů byl holocaust vymyšlen jako prostředek politických a finančních cílů.

Více než polovina židovských obětí holocaustu byly ženy. Většina žen s malými dětmi byly okamžitě poslány do plynových komor. Ženy byly také vybírány pro pokusy s antikoncepcí a plodností. Navíc, matky s dětmi nemohly příliš kontrolovat jejich pláč, takže měly během zátahů potíže se ukrýt a vyhnout se tak deportaci do tábora.

V jednom neslavném koncentračním táboře došlo k experimentu, během kterého byli novorozenci odebráni od kojících matek, aby se zjistilo, jak dlouho můžou přežít bez krmení.

Po osvobození koncentračních táborů bylo zachráněno tisíce vyhladovělých lidí, kteří byli biti a pracovali až do vyčerpáni. Většina z nich zemřela během prvního týdne po osvobození. V Dachau byla denní úmrtnost v průběhu dní následujících po osvobození 200 lidí denně, v Bergen-Belsenu 300. Někteří Židé, kteří byli osvobozeni z koncentračních táborů zemřelo přejedením se sladkostí a čokolády, kterou jim poskytli přátelští vojáci.

Bergen-Belsen byl první tábor, který byl osvobozen spojeneckými důstojníky ze západu 15. dubna 1945. Původně byl navržený pro 10 000 vězňů. V posledních týdnech války v něm však bylo nalezeno 41 000 vězňů.

Adolf Eichmann (1906-1962) byl důstojníkem SS, který řídil realizaci konečného řešení. Na konci války se mu podařilo uprchnout do Jižní Ameriky, ale v roce 1962 jej v Argentině chytla izraelská tajná služba. Ta ho tajně doportovala do Izraele. V roce 1961 byl souzen za zločiny proti lidskosti a v roce 1962 oběšen.

Jeden pozorovatel v roce 1959 si všiml, že země v koncentračním táboře nebyla hnědá, ale šedá. Když ji vzal mezi prsty, uvědomil si, že hlína byla hrubá a ostrá, plná fragmentů lidských kostí.

V Dachau nacisté zkoumali způsoby, jak zastavit krvácení ze střelných ran z venku. Stříleli vězně do různých částí těla a pak jim aplikovali chemikálie jako Polygala-10. Většina z nich zemřela během pár okamžiků.

Každý rok navštíví místo bývalého koncentračního tábora v Osvětimi více než půl milionů lidí.

Mezi lety 1945 a 1985 bylo zhruba 5000 nacistických válečných zločinců usvědčeno a popraveno a 10 000 uvězněno.

V srpnu 1945 vytvořily spojenecké síly Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny, který zahrnoval soudce z USA, Velké Británie, Sovětského svazu a Francie. Nikdy předtím v historii neměli poražené národy možnost zodpovídat za své zločiny před mezinárodním soudem.

Když zraněný a umírající bývalý esesák požádal přeživšího holocaustu Simona Wiesenthala o odpuštění za svou roli v ničení židovské populace v malém ukrajinském městě, odpověděl mu Wiesenthal spíše tichem než odpuštěním. Pronásledovaný zkušeností požádal Wiesenthal náboženské vůdce, aktivisty v oblasti lidských práv a jiné odborníky, aby se vyjádřili k jeho výběru. Sbíral jejich reakce a napsal vlastní esej The Sunflower o možnostech a limitech odpuštění, který jsou nyní součástí klasické literatury holocaustu.

Heinrich Himmler byl nacistický vůdce, který se do holocaustu zapojil více než jakýkoliv jiný důstojník. Založil Dachau, první koncentrační tábor v Německu a vyhlazovací tábory ve východní Evropě. Himmler by na konci války zajat Brity, ale spáchal sebevraždu, aby nemohl být postaven před soud.

Po druhé světové válce spojenci zápasili s tím, zda za holocaust vinit pouze nacistické vůdce nebo celý německý národ.

Po válce čety militantních Židů cestovaly po Evropě a pokoušeli se vystopovat důstojníky SS v jejich úkrytech. Litevský Žid jménem Aba Kovner (1918-1987) vytvořil skupinu Avengers, jejíž cílem bylo pomstít se nejen nacistům, ale i celému německému národu.

Po válce spojenci cítili, že němečtí lidé by měli vědět, jaké zločiny byly spáchány během holocaustu. Mnozí občané byli nuceni dívat se na fotky těl nalezených v koncentračních táborech.

Během denacifikace Německa po válce, tři mocnosti (USA, Velká Británie a Rusko) odsoudily více než 3,4 milionů bývalých nacistů k nějakému druhu trestu. Zrušily také zákony a represivní opatření, rozpustily nacistické organizace a eliminovaly "rasovou vědu" ze školních osnov.

Německý kancléř Konrad Adenauer (1876-1967) uznal vinu na holocaustu a souhlasil, že zaplatí všem jednotlivcům, kteří přežili, škody, které jim holocaust způsobil. Postupem času bylo vyplaceno tisíce lidí, kteří přežili. Do roku 1954 německá vláda vyplatila 6 milionů USD. Od roku 1961 pak až 100 milionů USD.

Na jom ha-šoa, Den památky obětí holocaustu, jsou po celém Izraeli spuštěny v 10 hodin sirény na dobu 2 minut.

V roce 1991 vznikl film The Eighty-First Blow, který vypráví o nedůvěře a a často i nepřátelství těch, kteří přežili holocaust.

Památník obětem holocaustu Yad Vashem obsahuje jména více než 10 000 lidí, kteří riskovali své životy, aby zachránili Židy během holocaustu. V hebrejštině jsou tito hrdinové nazývání Hasdie Umot HaOlam nebo také "Spravedliví mezi národa světa".

Generál Eisenhower nařídil každému občanu německého města Gotha k prohlídce koncentračního tábora Ohrdruf. Poté, co viděli tábor starosta města a jeho žena, šli domů a oběsili se.

Když generál Eisenhower dozvěděl o koncentračním táboře Ohrdruf, nařídil každému americkému vojákovi v oblasti, aby tábor navštívil. Řekl, že když neuvidí, za co bojovali, nebo vědět, proti čemu bojovali.

V některých koncentračních táborech byli vybraní vězni používáni pro lékařské experimentování, které zahrnovalo vystavování lidí různým extrémním podmínkám, jako jsou nadmořské výšky, teploty pod bodem mrazu, extrémní atmosférický tlak a podobně. Docházelo i k pokusům s nemocemi, jako je hepatitida, tuberkulóza a malárie.

Dne 17. prosince 1942 západní spojenci veřejně odsoudili masakr židovského národa, ale nedokázali s tím nic udělat.

V roce 1985 vznikl film Shoah od Clauda Lanzmanna. Film má 9 hodin a skládá se výhradně z rozhovorů s lidmi, kteří byli svědky holocaustu z první ruky.

V písemných dokumentech diskutujících o holocaustu nacisté nikdy nepoužívali slova jako vyhlazování nebo usmrcení. Místo toho používali kódová slova jako "konečné řešení, "evakuace" nebo "zvláštní zacházení".

Nacisté poslali do koncentračních táborů 10-15 tisíc homosexuálů, kteří tam byli nuceni nosit růžové trojúhelníky. Nacisté také prováděli pseudo-výzkum s cílem zjistit, zda je homosexualita dědičná. Nabídly také homosexuálům svobodu, pokud se dohodnou na kastraci nebo se podřídí pohlavními zneužívání a prostituci. Za těchto podmínek se odhaduje, že tam zemřelo 6000-9000 homosexuálních vězňů.

I když mu byla nabídnuta možnost přechodu na "árijskou stranu", polský učitel Janusz Korczak dobrovolně odešel s dětmi ze svého sirotčince do vyhlazovacího tábora. Předpokládá se, že zemřel v srpnu 1942 v koncentračním táboře Treblinka.

Některým vězňům v koncentračních táborech byly injekčně podávány bakterie sněti, aby nacističtí lékaři mohli zkoumat účinnost sulfanilamidu při prevenci infekce. Některé ženy zemřely nebo byly vážně popáleny v důsledku léčby vysokými dávkami sulfanilamidu.

Mnohé židovské dětí, které byly během holocaustu ukryty v křesťanských rodinách, si byly vědomy svého židovského dědictví a zůstaly se svými pěstouny. Některé děti se se svými pěstouny sblížily natolik, že je nechtěly opustit ani tehdy, když mohly znovu vidět přeživší členy své rodiny.