Kolosální skladiště lebek v Mexiku odhalilo krvavé náboženství Aztéků

Cesta k smrti

Kněz zvedl ruku a jedním pohybem prořízl hrudník oběti a vytáhl ještě horké, tepající srdce. Je to pouze jedna z tisíce objetí přizvaných k nakrmení bohů posvátného města Tenochtitlán, lačných po lidském mase a k tomu, aby zajistili pokračování existence hmotného světa.

Ale smrt, to je jen první etapa očekávané oběti v rituálech Aztéků. Kněží odstraní tělo z oltáře a odnesou ho do pokoje, kde ho položí obličejem nahoru. Vyzbrojeni dlouholetými zkušenostmi a ostrým nožem jako břitva, jeden z nich opatrně zavádí čepel do úzké mezery mezi dvěma krčními obratli a oddělí hlavu od trupu. Služebníci kultu postupně odřezávají lebku od kůže a svalů pomocí nožů a škrabky, poté vyřežou na obou jejich stranách široké otvory a napíchnou ji na tlustou dřevěnou tyč, na které již svého času čekají další lebky.

Budou sloužit k budování tyčkového plotu, který bude posetý lebkami rituálně zabitých lidí. Tzompantli je výzdobou Templo Mayor – obrovského chrámového komplexu, který má 60 metrů a rozkládá se přes celou rituální čtvrť města. Zdobí ho dva chrámy: jeden je věnován bohu slunce Huitzilopochtliovi a druhý pánovi deště, bohu plodnosti Tlalocovi.

Ale tělo není věčné. Po měsících a rocích strávených pod prudkým zářením slunce a přívalovými dešti se lebky začnou rozštěpovat a ztrácejí zuby a někdy i celé čelisti. Kněží je odstraní z tzompantli a pak je pomocí speciálního řešení upevní na dvě věže z lebek, které stojí na bocích tyčkového plotu. Aztékové tyto lebky vnímají ne pouze jako pozůstatky mrtvých, ale jako zrna, ze kterých vyroste další generace lidstva.

Nicméně, španělští dobyvatelé, kteří přišli do Tenochtitlánu v roce 1519, viděli pouze nesčetné hory kostí, barbarské oběti a krev tekoucí řekou. V roce 1521 bude chrám zničen, svatyně zlikvidovány a na ruinách kdysi velkého městského státu se položí základy toho, v co se později promění Mexico City. Stěna z lebek, mocné věže i chrámy – vše zmizí v temnotě historie.

Podle svědectví některých současníků, pouze jeden podstavec této impozantní stavby zahrnoval až 13 000 lebek. Historici a archeologové vědí, že dobyvatelé měli sklony přehánět, aby zdůraznili barbarství původních obyvatel a vlastní zásluhy. Po uplynutí staletí si vědci stále častěji pokládají otázku – existovala skutečně některá z těchto majestátních struktur a rituálů?

Vykopávky v současnosti

Vykopávky začaly v roce 2015. Archeologové z Národního institutu antropologie a historie (INAH) objevili jednu z věží a zbytky dřevěného tyčkového plotu pod domem postaveném v koloniálním období v ulici, která vede za chrám Mexico. Vědci se okamžitě začali domnívat, že další věž je pod dvorem chrámu.

Rozměr konstrukce ve skutečnosti naznačuje, že byla navržena pro mnoho tisíc lebek, jejichž fragmenty se dochovaly dodnes. Při studiu pozůstatků se archeologové dozvěděli více o rituálním zabíjení a následném osudu těl zabitých lidí. Raul Barrera Rodríguez, ředitel programu městských vykopávek utvrzuje, že „novodobý svět“ odhaluje vědcům „nové informace“.

Na počátku vykopávek vědce ani nenapadlo, že by mohli narazit na takovéto bohatství. Pokaždé, když chce někdo něco postavit v oblasti kolem zříceniny Templo, archeologové jdou na místo jako první a zachraňují veškeré historické dědictví, které naleznou v zemi. Samotný chrám byl objeven v sedmdesátých letech minulého století a vědci ho pojmenovali na počest bohyně měsíce Koyolshauki, kterou její bratr Huitzilopochtli rozčtvrtil a vhodil do hluboké soutěsky.

Naštěstí se velká část chrámu dochovala dodnes. Komplex byl postaven v sedmi etapách, od roku 1325 do roku 1521 – každá fáze byla v režii daného panovníka. Každá další část celku byla stavěna po bocích nebo okolo hlavní chrámové budovy – Templo Mayor. Španělští dobyvatelé způsobili velké škody, ale malé chrámy zůstaly téměř nedotčeny. Ve výsledku byly, stejně jako mnoho jiných struktur, pohřbeny pod novou koloniální zástavbou a poté pod moderní metropolí.

Proto, když Barrera Rodriguez dostal povolení k rozkopání zóny, kde se Guatemala Street opírá o Templo Mayor, věděl, že stojí na prahu významného objevu. Od února 2015 jeho tým prováděl vykopávky na 20 místech: nejdříve naráželi na odpadky dnešní doby, poté na koloniální porcelán a až potom narazili na základové desky chrámu. Po tom všem země začala doslova chrlit stovky lebek. „Během posledních 20 let Mexico nic podobného nevidělo," říká archeolog.

Skladiště lebek

Barrera Rodrigez a jeho kolegyně Lorena Vazquez Vallin se z koloniálních map Tenochtiltlánu dozvěděli, že pokud tzompantli skutečně existovalo, mohlo být pohřbeno v blízkosti jejich vykopávek. Samozřejmě, že dřevo v průběhu staletí v zemi shnilo, ale nápovědou mohly být lebky se dvěma velkými otvory.

Konkvistadoři se snažili přeměnit je v prach, ale v tom zmatku část strašného dědictví Aztéků zůstala neporušena. Při porovnávání velikostí lebek a jejich otvorů vědci zjistili, že tzompantli má velké pravoúhlé uspořádání o délce 35 metrů a šířce 12 – 14 metrů (o něco větší, než basketbalové hřiště), o výšce 4 – 5 metrů. Podle všeho byla tato stavba postavena v letech 1486 – 1502, ačkoliv přinášení obětí Aztékové praktikovali v Tenochtitlanu od roku 1325.

Jak se i předpokládalo, nedaleko byly objeveny fragmenty lebkové věže, ve které lidské ostatky dokončily svou posmrtnou cestu. Tým strávil celou sezónu, od října 2016 do června 2017, vykopáváním fragmentů tzompantli a malých věží. Průměr té největší byl asi 5 metrů s výškou 1,7 metrů. Vědci vypočítali, že všechny mohly zahrnovat minimálně několik tisíc lebek najednou.

Kdo a proč přinášel jako oběť lidi?

Ani ostatní mezoamerické kultury se neštítily lidských obětí a stavěli tzompantli nebo jiné struktury z lebek. Nicméně, jak uvedla Vera Tiesler, bioarcheoložka na Autonomní univerzitě v Yucatanu v Merindži, Mexico jasně předčilo všechny ostatní. Šest lebek s podobnými otvory bylo objeveno během výkopu starověkého mayského města Chichten Itza, ale samotné otvory nebyly tak precizně zpracovány, což naznačovalo tomu, že Mayská praxe nebyla tak standardizovaná. „Tenochtitlan dosáhl vrcholu tradice Tzompantli," potvrzuje Vera.

Vědci dodnes nemohou objasnit, proč fenomén lidských obětí (který byl rozšířen i na území Evropy a Asie) dosáhl takového měřítka právě v Mezoamerice. „Tou nejcennější obětí je vždy život člověka," objasňují specialisté. Podle všeho, masové obětování pomáhalo upevnit skupinovou totožnost, zvláště pak, když počet lidí v dané společnosti vzrůstal a prostředí, ve kterém zná každý každého, už nemohlo uspokojit potřeby všech. Někteří odborníci také tvrdí, že zabíjení zajatců a otroků upevňovalo hierarchii a vertikální moc, což není úplně od věci.

Abychom pochopili, nakolik byla pro Aztéky podobná činnost vážná, je třeba se zaměřit na jejich stát. Relativně mladá říše za pouhých 200 let získala obrovskou plochu na celé centrální i jižní části dnešního Mexica. Často se setkávali s vážným odporem místních komunit (z některých z nich se později stanou spojenci Španělů ve válce proti Tenochtitlánu).

Jako oběť přinášeli mnoho různých lidí, například v jedné španělské kronice píši o zajatcích zajatých po vojenském útoku na nejbližšího nepřítele – Republiku Tlaxcala. Doktor Verano je přesvědčen, že vražda vězňů byla dokonce v kontextu rituálu silným politickým sdělením. „Byl to skvělý způsob, jak demonstrovat svou moc a politický vliv a pomáhal podrobovat si obyvatelstvo samotné říše," vysvětluje.

Ximena Chavez Balderas, bioarcheolog INAH, který mnoho let studoval tělesné pozůstatky obětí na území Templo také dodává, že čím mocnější stát, tím více obětí mohl přinést. V tomto případě jde náboženství a politiku ruku v ruce. Za dvě sezóny vykopávek archeologové shromáždili sbírku 180 nejvíce zachovalých lebek a také různé fragmenty kostí. Technika dekapitace je ve všech případech velmi čistá a řezy na kostech nezanechávají žádné pochybnosti o tom, že po odříznutí hlavy byly všechny měkké tkáně oškrábány. „Aztéčtí kněží měli impozantní znalosti o anatomii člověka, která byla bezpochyby přenášena z generace na generaci."

Gomóz Valdás zjistil, že 75% doposud studovaných lebek patřilo pouze mužům, jejichž věk se pohybuje od 20 do 35 let. Ostatních 20% patřilo ženám a 5% dětem. Pravděpodobně to byli váleční zajatci a také (podle souhrnu věku a pohlaví) otroci koupeni na městském trhu.

Izotop stroncia, jehož stopy jsou zachovány v kostech a zubech obětí, je vynikajícím ukazatelem umožňující určit místo pohybu dané osoby před její smrtí. Ukázalo se, že oběti se narodily v různých částech Mezoameriky, ale nemusely absolvovat dlouhou cestu, aby nakonec přinesly svou oběť. Balderas říká, že se nějakým způsobem podobají místnímu obyvatelstvu Tenochtitlanu: dochovaly se historické důkazy o tom, že rodiny lidí zajatých do otroctví žili společně s dobyvateli po dobu několika měsíců nebo dokonce i let (zřejmě jako služebníci), před tím, než byli rituálně zabiti.

V současné době pokračuje analýza nálezů a vědci výsledky nemohou pojmenovat jinak, než „bezprecedentní“. V tzompanti se ocitli představitelé nejrůznějších národů obývající Mezoameriku, což opět zdůrazňuje rozsah dobývání a rituálních vražd.

Autor: tar

Kolosální skladiště lebek v Mexiku odhalilo krvavé náboženství Aztéků. Objev, který předčil všechna očekávání, učinili vědci v Mexiku
Zajímavosti a novinky