Balkán - dlouhá cesta k míru a nezávislosti

Balkán je vžitý název pro území a státy na Balkánském poloostrově v jihovýchodní Evropě, který vybíhá do Středozemního moře a je obklopen hlavně mořem Jaderským, Egejským a Černým. Kdysi tvořil největší část Turecké říše v Evropě. Jméno "Balkán" pochází z tureckého slova "pohoří", zatímco termín "balkanizovat" slouží k pojmenování procesu rozpadu větších politických celků do malých, vzájemně nepřátelských států.

Drsná, rozeklaná krajina Balkánu i nepřátelské spory mezi jeho obyvateli se odrážejí v jeho historii. Na toto území často podnikaly nájezdy nejrůznější národy. Patřily k nim Keltové, Římané, Trakové, Slované, Hunové, Gótové, Maďaři, Bulhaři, Turci, Italové a Němci. Vznikala tak velmi různorodá etnická skladba obyvatelstva, což vedlo ke zrodu národnostní a náboženské nesnášenlivosti, která často přerůstala v násilnosti, probíhající někdy i po několik generací.

V balkánské oblasti se během staletí neustále měnily hranice království, knížectví, provincií a v současné době republik. Balkán sloužil jako nárazníková zóna znepřátelených náboženství a říší. Prožíval také období zjevné stability, například pod Římskou, Byzantskou a Osmanskou říší za poválečných diktátorských marxistických režimů, avšak zásahy velkých mocností do domácí politiky byl vždy ničivé.

Do roku 395 byla tato oblast součástí Římské říše. Po rozdělení říše zůstala území současného Slovinska, Chorvatska a Hercegoviny v Západořímské říši, zatímco zbytek Balkánu se stal součástí Východořímské byzantské říše. Roku 1054 se východní pravoslavná církev odtrhla od církve římské. Od té doby zůstala byzantská oblast Balkánu pravoslavná, zatímco Chorvati a Slovinci jsou katolíci.



Konec Jugoslávie

Turci v Evropě

Osmanští Turci začali dobývat Evropu ve 14. století. V oblasti někdejší Jugoslávie se podařilo pouze Černé Hoře odrazit jejich prudký nápor. Srbové byli poraženi v bitvě na Kosově poli roku 1389 a poslední bašta Bulharů byla dobyta roku 1396. Roku 1453 dobyli Turci Konstantinopol a během následujících sedmi let zabrali celé Řecko. Rumunské Valašsko a Moldavsko statečně vzdorovaly do roku 1477 pod vedením Vlada Repese, vlašského knížete, který inspiroval vznik legendy o hraběti Drákulovi.

Albánie byla obsazena roku 1479 - Turci porazili roku 1526 Uhry v bitvě u Moháče a rozšířili své impérium na sever a na západě od Dunaje. Roku 1527 hledalo Chorvatsko ochranu u Habsburků a zůstalo pod rakouskou vládou až do roku 1918. Turci upevnili svůj vliv v Bosně a Hercegovině a do poloviny 16. století se stali pány většiny Balkánu. Výjimkou bylo jen Chorvatsko a pobřeží Jadranu, kde bylo turecké loďstvo rozdrceno roku 1571 v bitvě u Lepanta flotilou španělských, benátských a janovských lodí křesťanské ligy.

Turci přidali do Balkánu rozpolceného mezi katolickým a pravoslavným náboženstvím nový třecí prvek - islám. Někteří křesťané přestoupili na víru svých dobyvatelů, zejména v oblasti dnešní Albánie, Kosova, Makedonie a Bosny a Hercegoviny. Po porážce u bran Vídně roku 1683 se začali Turci pomalu stahovat. Byli vyhnáni z Uher a mnoho Srbů se vystěhovalo na sever do Vojvodiny, aby se dostali pod ochranu habsburské říše. Evropě začala stále více vadit muslimská nadvláda nad balkánskými křesťany.

Srbsko povstalo proti Turkům roku 1815, roku 1829 získalo autonomii, poslední turečtí vojáci však odešli až roku 1867. Řekové zahájili válku za nezávislost roku 1821. Na jejich stranu v boji proti Turkům se připojil i anglický básník lord Byron, který však roku 1823 v Řecku zemřel na revmatickou horečku. Spojené loďstvo Britů, Francouzů a Rusů porazilo Turky u Navarina roku 1827 a Řecko získalo svobodu o dva roky později.

Bulharské povstání proti turecké nadvládě bylo roku 1876 krutě potlačeno, ale ještě téhož roku Rumunsko za podpory Francie a Ruska vyhlásilo nezávislost na Osmanské říši. Srbsko a Rusko pak vyhlásily Turecku válku, která roku 1878 přinesla Bulharsku autonomii. Makedonie zůstala pod vládou Turků.

Za první balkánské války roku 1912 Srbsko, Černá hora, Řecko a Bulharsko utvořily alianci, jejímž cílem bylo vytlačení Turecka z Evropy a rozdělení jeho území mezi spojence. Turkům zůstal jen nepatrný zbytek jejich evropského území. O rok později se balkánští spojenci obrátili proti Bulharsku. V téže době získalo Srbsko vládu nad Kosovem.

Napětí v této oblasti roznítilo 1. světovou válku. Rakouský arcivévoda Ferdinand d´Este, následník rakouského a uherského trůnu, byl v červnu 1914 zavražděn v Sarajevu srbským nacionalistou. Rakousko této vraždy využilo jako záminky k napadení Srbska. Rusové cítili, že jejich postavení na Balkáně je ohroženo, zmobilizovali armádu a spolu s britskými a francouzskými spojenci vstoupili do války proti ústředním mocnostem - Rakousko-Uhersku a Německu.

Vzestup Německa

Po 1. světové válce se spojily Vojvodina, Slovinsko a Chorvatsko se Srbskem, Černou horou a Makedonií a utvořily nový stát, kterému vládl srbský král (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - Království SHS). Roku 1929 byl jeho název změněn na Jugoslávii ("zemi jižních Slovanů"). Nadvládu Srbů těžce snášely ostatní národy, zejména Chorvati. Roku 1934 zavraždili chorvatští nacionalisté krále Alexandra, Srbové však u moci zůstali a byla nastolena regentská pro-fašistická vláda.

Roku 1941 obsadil Jugoslávii Hitler a v Chorvatsku ustanovil loutkový fašistický režim. Proti nacistickému Německu, ale také proti sobě navzájem, bojovaly armády pro-monarchistických četníků a komunistických partyzánů vedených maršálem Titem v nelítostné a kruté válce, v níž přišla o život asi desetina obyvatelstva.

Řecko bylo napadeno Německem roku 1941. Rumunsko bojovalo ve válce po boku Německa, ale v roce 1944 se Rumunsko i Bulharsko přidaly na stranu Spojenců. S výjimkou Řecka byl Balkán osvobozen sovětskou Rudou armádou, v Jugoslávii a Albánii se tak stalo s pomocí komunistických partyzánů.

Po válce roku 1946 vypukla v Řecku tříletá občanská válka mezi monarchií a komunistickými partyzány. Z této války vyšla monarchie vítězně a Řecko se stalo jedinou balkánskou zemí, kde nebyl nastolen režim komunistické diktatury. Albánská, rumunská a jugoslávská monarchie byly nahrazeny republikami.

Politická opozice byla v těchto státech potlačena a pod vládou jedné strany bylo dosaženo jakési zubožené stability. V Jugoslávii se po roku 1945 podařilo komunistickému prezidentu Titovi částečně potlačit etnické napětí v zemi. Roku 1970 už Titova federální vláda zodpovídala jen za hlavní oblasti politiky, jako například za obranu země, zahraniční politiku, ekonomiku a lidská práva, ostatní pravomoci delegovala na šest republik a dvě autonomní oblasti.

Pád komunismu

Komunistický monopol moci vzal na Balkáně za své poté, co v Sovětském svazu začal uskutečňovat politické a ekonomické reformy Michail Gorbačov. V listopadu 1989, den po zboření Berlínské zdi, skončila v Bulharsku pětatřicetiletá vláda komunistického vůdce Todora Živkova. Tentýž roku došlo ke krvavému povstání v Rumunsku a v prosinci byli popraveni diktátor Nicolae Ceausescu a jeho žena Elena. Rok nato v prosinci 1990 vratký komunistický režim povolil vytvoření opozičních politických stran.

Po Titově smrti roku 1980 se ukázalo, že federativní systém, který měl země Jugoslávie sjednotit, nedokáže udržet nacionalistické vášně a zvládnout ekonomickou krizi. Roku 1990 rozpoutal srbský nacionalistický vůdce Slobodan Miloševič kampaň za připojení Kosova a Vojvodiny k Srbsku, proti čemuž se ostře postavili muslimští Albánci z Kosova, kteří zde tvořili převážnou část obyvatelstva.

Chorvatsko a Slovinsko roku 1991 vyhlásily nezávislost, v oblasti Krajiny vypukly boje mezi Chorvaty a Srby, kteří se chtěli připojit k "Velkému Srbsku". V Bosně a Hercegovině a v Makedonii bojovali Srbové proti Muslimům a Chorvatům. V prosinci 1991 federální prezident Stipe Mesic odstoupil z funkce a prohlásil, že Jugoslávie už neexistuje. Roku 1992 vyhlásily Bosna a Hercegovina a Makedonie nezávislost. Když se násilí mezi znesvářenými stranami vystupňovalo a vymklo kontrole OSN, sta tisíce lidí opustily své domovy.

Srbové pod vedením Radovana Karadžiče čistili nucenými evakuacemi a masovými vraždami etnicky Bosnu od Chorvatů a Muslimů. Spojené národy uvalily na Srbsko ekonomické sankce a pozice bosenských Srbů kolem obklíčeného Sarajeva byly bombardovány letadly NATO.

Po velkém krveprolití byl v prosinci 1995 dojednán v americkém Daytonu (Ohio) mír s podmínkou, že v Bosně budou rozmístěny mezinárodní Mírové sbory pod vedením NATO. Avšak situace národnostních menšin v jednotlivých balkánských zemích, Maďarů v rumunské Transylvánii a srbské Vojvodině, Turků v Bulharsku, Bulharů v Makedonii a Srbů v Bosně - nasvědčuje tomu, že situace na Balkáně zůstane i nadále riziková.

Autor: Mak

Balkán - dlouhá cesta k míru a nezávislosti. Historický vývoj na Balkáně. Balkánské národy, rozdělené na římské katolíky, pravoslavné a muslimy, jsou
Zajímavosti a novinky