Víly z Cottingley aneb jak dvě dívky zmátly celý svět

Nevinná zábava

Je parné léto roku 1917 a dvě sestřenice, šestnáctiletá Elsie Wrigth a devítiletá Frances Griffiths, si jako obvykle hrají na svém oblíbeném místě u potoka ve vesnici Cottingley v Západním Yorkshiru. Dívky se často vrací domů promáčené a ušpiněné, což se samozřejmě nelíbí jejich matkám.

Jednoho dne se však nevrátí pouze s mokrými šaty, ale také s vysvětlením. Prý spadly do potoka, když si hrály s vílami. Jako důkaz mají fotografii, kterou pořídily fotoaparátem Elsiina otce Arthura, nadšeného amatérského fotografa. V temné komoře, jež byla součástí domu, nechaly dívky fotku vyvolat a následně ji ukázaly rodičům.

Je na ní usmívající se Frances, hledící kamsi nahoru, zatímco před ní dovádí houf okřídlených roztančených víl. Arthur fotku odmítá s tím, že jde o dětský výmysl a víly jsou jen vystřihnuté. To stejné tvrdí i o druhé fotografii, kterou dívky přinesou v září. Elsie na ní s úsměvem hledí na okřídleného vílího chlapce.

Autentické víly

Zatímco dívčin otec fotografie považuje za bezpředmětné, Elsiina matka Polly má jiný názor. O dva roky později je ukazuje na setkání Theosofické společnosti v Bradfordu, jehož tématem je právě život víl. Snímky vzbudily rozruch, a když je na konferenci konané o několik měsíců později viděl i jeden z vedoucích členů společnosti, spisovatel Edward Gardner, nevinná zábava dvou mladých slečen začala nabírat na obrátkách.

Gardner totiž stejně jako ostatní theosofisté věří, že lidstvo míří k dalšímu stupni evoluce, jehož součástí je i nadpřirozeno. Snaží se proto veřejnost přesvědčit o autenticitě fotek. A z části se mu to podaří. Odborník na fotografie Harold Snelling říká, že nejsou zfalšované a že zachycují přesně to, co bylo před kamerou. Touto vágní formulací nepotvrzuje, ale ani nevyvrací skutečnost vílí existence. To Gardnerovi však stačí, a tak je používá na svých přednáškách jako důkaz nadpřirozena mezi námi.

Největší hoax dvacátého století

Dívky si v této době nejspíš ani neuvědomují, co svými fotkami způsobily. Anglie se vzpamatovává z první světové války a spiritismus je na vzestupu. Zdevastovaný národ chce věřit v nadpřirozeno a kouzla po prožitých útrapách reálného života. Není proto divu, že fotografie zaujmou i Arthura Conana Doyla, který se o okultismus a spiritualitu už nějaký čas zajímá a který ve válce přišel o šest členů rodiny.

Pro Strand má napsat článek právě o vílách, a tak nejprve píše Elsiině otci, zda může použít právě fotky jeho dcery a neteře. Arthur Wright ani dívky ještě netuší, že se jejich žert stane základem Doylovy připravované knihy s názvem Příchod víl. Dvě fotky však nestačí, a tak Gardner i Doyle žádají dívky o další snímky. Roku 1920 vznikají další tři fotky. Na dvou z nich jsou s vílami i dívky, na poslední, páté, jsou jen víly. Doyle i Gardner jsou nadšení, o pravosti fotek nepochybují. Doyle dokonce říká, že když už jsou přiznané víly, i jiné paranormální jevy naleznou ochotné přijetí.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Zdaleka ne všichni jsou však ochotni uvěřit v pravost fotek, a tím pádem i existenci kouzelných bytostí. Celou Anglií hýbá debata o tom, zda jsou Cottingley Fairies skutečné. Nepomáhala tomu ani skutečnost, že Elsie i Frances zarputile trvají na pravdivosti fotek.

Jak už to u kontroverzních témat bývá, i vílí poblouznění začalo po roce 1921 u veřejnosti upadat. Lidé jako Gardner a Doyle ve víly stále věřili, i oni však byli zklamaní, když se neobjevily nové důkazy. Obě dívky začaly žít své vlastní životy a přestěhovaly se do zahraničí. Aféra však nekončí s dvacátými léty. V roce 1966 vyhledává Elsie, která zrovna pobývá v Anglii, reportér z Daily Expressu a ptá se jí, zda byly fotky pravdivé. Elsie váhavě odpovídá, že se jí možná podařilo vyfotit své vlastní myšlenky. To stejné se opakuje pod taktovkou BBC o pět let později.

Odkrytí pravdy po sedmdesáti letech

Rok 1983 je pro mnohé Angličany a spiritualisty po celém světě klíčový. Konečně vychází najevo pravda o fotografiích Cottingleyských víl. V časopise The Unexplained se objevuje článek, v němž sestřenice potvrzují, že fotky byly zfalšované. Umělecky nadaná Elsie zkopírovala kresby víl z dětské knihy Princess Mary’s Gift Book, přidala jim křídla a pomocí speciálních špendlíků na klobouky je spolu s Frances připevnily v přírodě a vyfotily. Jen v poslední, páté fotografii se sestřenice rozchází. Zatímco Elsie tvrdila, že i tato byla falešná, mladší Frances věřila v její autenticitu. Prý se jí doopravdy podařilo zachytit víly, což v následujících letech potvrzovala i Francisina dcera.

Proč dívky nepřiznaly pravdu dříve? Bylo jim prý trapně za to, že se jim podařilo převést osobu takové kapacity, jakou byl sám sir Arthur Conan Doyle. A tak ačkoliv nechaly svět tápat celých sedmdesát let, ušetřily tvůrce Sherlocka Holmese (který by na víly nikdy nevěřil) veřejného ponížení.

Jak to bylo dál

Frances zemřela v roce 1986, Elsie o dva roky později. V roce 1998 se zvětšeniny fotografií spolu s prvním vydáním Doylovy knihy Příchod víl prodaly na dražbě v Londýně. Tisky fotek, fotoaparáty, malby a dopis Elsie s přiznáním jsou vystaveny v Národním muzeu filmu, fotografie a televize v Bradfordu. Cottingley je dodnes vyhledávaným místem, které je na „své“ víly pyšné. O tom koneckonců svědčí i nejrůznější zobrazení víl roztroušená po celém městečku. A jména dvou jinak docela obyčejných dívek jsou už navždy zapsána v dějinách slavných hoaxů.

Autor: lan

O největší hoax na světě se postaraly dvě sestřenice Elsie Wrigth a Frances Griffiths. Vše se odehrálo ve vesnici Cottingley v Západním Yorksiru, když se dívky vrátily domů promáčené a ušpiněné
Zajímavosti a novinky