10 nejzajímavějších genů. Co mohou způsobit?

10. Dánské štěstí

To, že nejšťastnější země Evropě najdeme na severu, není žádné překvapení. Skandinávie je proslulá svým přístupem k životu a zbytek Evropy chce znát její tajemství. V posledních letech jste mohli v knihkupectví zaregistrovat roztomile vypadající knížečky se zvláštním slovem „hygge“ či „lykke“ v titulu. Tato slova se dají jen těžko přeložit doslovně, jde však o dánský styl života, který se prezentuje jako „prostě šťastný“. V těchto knihách najdete tipy jako „obklopte se přáteli, zapalte svou oblíbenou svíčku či vyzdobte si byt“. A ano, vnější faktory jako jsou právě výše zmíněně mají velký vliv na to, jak se cítíme. Může za tím však být i něco jiného?

Poněkud kuriózní studie prováděná v roce 2014 zjistila, že ano. Vědci se snažili zjistit, zda je nějaká podobnost v DNA šťastných Dánů a lidí z jiných zemí. Výsledek je zajímavý: čím dál je země od Dánska, tím méně šťastní lidé v ní žijí (a vice versa). Důvodem by mohla být mutace genu, který ovlivňuje produkci serotoninu, hormonu štěstí.

9. Autisté a (ne)autisté

V moderní době se poruchy autistického spektra považují za vrozené; na vzniku autismu se pravděpodobně podílí různý počet genů. V roce 2016 však studie potvrdila, že tyto geny se nachází v různé míře v každém z nás a pomáhají nám utvářet tzv. social skills, tedy sociální dovednosti.

To, že je někdo okouzlující, empatický a snadno navazuje přátelství, není pouze výsledkem výchovy a praxe, nýbrž i mírou těchto genů. Samozřejmě to neznamená, že jsme všichni tak trochu autisté. Znamená to, že geny, jež bývají spojovány především s autismem, zároveň výrazně ovlivňují naše zařazení do společnosti.

8. FGF21 aneb rozporuplný hormon

Napadlo vás někdy, proč vlastně míváme chuť na sladké či alkohol? Víme, že ani jedno pro nás není zrovna zvlášť zdravé, proč bychom tedy něco takového chtěli přijmout, navíc úmyslně? Na vině je unikátní peptidový hormon zvaný FGF21, což je zkratka pro fibroblast growth factor 21 (tedy fibroblastový růstový faktor 21).

Tento hormon je poněkud ambivalentní. Na jednu stranu je spojován s chutí na cukrovinky a lihoviny a s rizikem rozvinutí diabetu druhého typu. Na stranu druhou může být potenciálním léčivem v boji proti obezitě a, překvapivě, diabetu druhého typu. Ano, toho typu, který sám způsobuje. V minulém roce přišli s těmito výsledky výzkumníci, kteří se vydali tento gen studovat do britské biobanky, kde se uchovávají vzorky krve, moče a slin více než 500 tisíc lidí.

7. Zděděná osamělost

Každý z nás čas od času propadne splínu, někteří lidé však mívají náladu pod psa častěji než jiní. Koho by napadlo hledat za tím genetiku? Většina by nad tím jen mávla rukou, že „den blbec“ má občas kdokoliv. Skupinu vědců v Británii to však napadlo. V biobance zkoumali geny téměř půl milionu lidí, načež zjistili, že geny doopravdy ovlivňují to, jak moc se někdo cítí osamělý či smutný. Tato studie také vysvětluje, proč jsou někteří lidé spokojenými vlky samotáři stranící se nadměrné lidské společnosti; jednoduše to mají v genech.

6. ADAR1 – ochránce i pašerák

Tento gen je opravdu pozoruhodný. ADAR1 má za úkol chránit naše tělo před autoimunitními onemocněními (tedy takovými, při kterých tělo bojuje samo proti sobě). Většinou proti nám vyráží viry ve velkém počtu, což způsobí, že ADAR1 zpozorní a začne proti nim bojovat. Avšak pokud se množství virů zmenší, začne se ADAR1 chovat jako pašerák. Jednoduše řečeno, viry se dostanou do našeho těla, aniž by o tom byl informován imunitní systém. Naštěstí jde o počet tak nízký, že se nemusíme ničeho obávat.

5. Závislost kvůli HK2

Nejprve si vysvětleme, co to vlastně HK2 je. Jedná se o vir, který se nachází v DNA zhruba 5 až 10 % populace. Nositelé tohoto viru jsou více náchylní k propadnutí závislostem. Stopy tohoto zákeřného viru se našly na genu nazývaném RASGRF2, jenž je spojený s uvolňováním dopaminu, neuropřenašeče, kterému se též přezdívá hormon štěstí. Proč? Mozek produkuje dopamin, když cítíme potěšení, úlevu, radost. Právě proto je snadnější stát se závislým, máme-li v sobě zákeřný vir HK2.

4. Spánek bez REM fáze

S myšmi toho nemáme zase tolik společného, přesto by se pár věcí našlo. Například my i myši během spánku střídáme REM a non-REM fáze. REM, tedy rapid eye movement, fázi prožíváme, když sníme. Při snění se naše oči za zavřenými víčky velmi rychle pohybují. K tomu, abychom se dostali z REM fáze do non-REM, je zapotřebí neuropřenašeč zvaný acetylcholin, jenž se může vázat na 16 typů buněčných receptorů.

Vědci chtěli zjistit, který z těchto receptorů je zodpovědný za REM fázi, a tak se pustili do testování na myších. Ukázalo se, že receptory Chrm1 a Chrm3 mohou dramaticky ovlivnit náš spánek. Jakmile byly odstraněny geny z jednoho, spánek myši se zkrátil a fáze REM byla narušena. Když se však odstranily geny z obou, k REM fázi vůbec nedošlo. Myš nicméně přežila.

3. Mozek jako z pravěku

Lebka neandrtálců se v mnohém liší od té naší. Do očí bijící je však její tvar; zatímco naše lebky se podobají tvarem klasickému fotbalovému míči, lebky neandrtálců svým protažením připomínají míč na rugby. Přenašeči neandrtálské DNA byli podrobeni testům, při kterých se ukázalo, že jejich mozek je doopravdy poněkud delší, a tak odpovídá tvaru lebky. Zároveň se spolu s delšími lebkami objevily dva geny; UBR4 a PHLPP1, které se vyskytují v částech mozku zodpovědných za paměť, řeč a pohyb. U neandrtálců však pravděpodobně fungovaly odlišně.

2. Přenesené trauma

Tento úkaz je doopravdy kuriózní. Smitová uvádí případ vojáků z americké občanské války, kteří strávili nějaký čas v zajateckých táborech. Děti, které měli vojáci-zajatci před válkou, se nijak nelišili od dětí vojáků, kteří nebyli zajatci. To stejné platí i pro dcery vojáků zajatců, nehledě na to, zda se narodily před či po válce. U synů narozených po válce však byla zaznamenán zvýšený výskyt rakoviny a krvácení do mozku, přestože nikdy netrpěli jako jejich otcové. Je tedy možné, že jde o epigenetický jev, jenž je děděn z generace na generaci (epigenetika se totiž mimo jiné snaží vysvětlit, jak prostředí ovlivňuje, které geny se projeví a které ne).

1. Neumírající geny

Šokující zpráva o genech, jejichž aktivita dokonce vzrostla po smrti jejich nositele, obletěla svět v roce 2016, kdy vědci zkoumali mršiny myší a ryb zvaných dánio. V tělech myší objevili přes 500 aktivních genů, jež pracovaly na plný výkon celý den po smrti hlodavce. U ryb stejný počet genů vydržel dokonce 4 dny. Výzkumníci zjistili, že tyto geny patří ke stejné skupině genů, jež ochraňují nositele před infekcemi. Pravděpodobně berou smrt jako infekci, proti které musí bojovat, přičemž se snaží tělo zregenerovat. Nejspíš jde o poslední pokus našeho těla o přežití.

Autor: Světlana Nedvědová

10 nejzajímavějších genů. Co mohou způsobit? Lidský genom má desítky tisíc genů. Odborníci vybrali ty nejzajímavější a popsali, co dokáží způsobig
Zajímavosti a novinky