iFenomen.cz

Wunderwaffe - zázračné zbraně Třetí říše

15.12 2016|Zbraně
Wunderwaffe - zázračné zbraně Třetí říše

Čím blíže bylo nacistické Německo zhroucení, tím více jeho vedení věřilo v "zázračné zbraně" Wunderwaffe.

Ale porážka Třetí říše vyhodila Wunderwaffe na smetiště dějin.

Wunderwaffe je německý výraz pro takzvané „zázračné zbraně“. Tento termín byl za druhé světové války používán nacistickým Německem pro označení několika revolučních „superzbraní“. Většina z těchto zbraní byla vyvinuta a zapojila se do bojů v příliš malém počtu a příliš pozdě na to, aby zvrátila průběh války. Je třeba zmínit, že Wunderwaffe to nebylo jen vytváření nových zbraňových systémů - nacističtí inženýři se snažili dosáhnout také plné technologické převahy nad nepřítelem. A Německo v tomhle směru dosáhlo velkých pokroků.

Wunderwaffe v letectví

Snad největšího úspěchu dosáhla třetí říše v oblasti letectví, hlavně pak v oblasti vývoje tryskových letadel. Samozřejmě, že se Třetí říše potýkala i s neúspěchy, ale úspěchů bylo mnohem více. Mezi ty nejhlavnější patřila rychlost letadel a silnější zbraně. Žádná z valčících stran nepoužívala v operacích tolik proudových strojů, jako Německo.

Zde si můžeme vzpomenout na první masově vyráběný stíhací letoun Me.262, lidového bojovníka He162 a první proudový bombardér Ar 234 Blitz. U Němců byl raketový Messerschmitt Me 163 Komet, který měl raketový motor na kapalinu a mohl být ve vzduchu maximálně 8 minut. Stíhačka Masserschmitt Me. 262 měla neskutečně impozantní výzbroj - čtyři 30 mm děla MK-108. Jedna střela stačila na zničení těžkého bombardéru B-17. Ale manévrování s šroubovou dvoumotorovou stíhačkou Me.262 složité a neobratné

Heinekl He 162 měl přezdívku "lidový bojovník", protože se stal velmi rozšířeným a cenově dostupným co se týče vývoje proudového motoru. Byl vyzbrojen dvěma 20 mm kanóny MG 151 a mohl dosáhnout rychlosti až 800 Km/h. Do konce války se Německu podařilo sestrojit 116 bojovníků He 162.

Všechny tyto letadla byly sestrojeny v sérii a zúčastnily se války. Pro srovnání, ze všech koaličních protihitlerovských zemí, pouze Velká Británie byla během války vyzbrojena reaktivními bojovými letadly - stíhačkami Gloster Meteor. Ale Britové je používali pouze k zachycení německých řízených střel V-1 a do bitev proti ostatním bojovníkům je neposílali.

Pokud se zaměříme na nacistická proudová letadla, pak některá z nich byla používaná častěji a jiná méně často. Rakety Me.163 provedly několik bojových náletů, ale Messerschmitt Me 163 Komet byly na nepřátelské linii používány častěji a byly schopny zabít až 150 nepřátelských letadel. Častým problémem německých stíhaček byla jejich nedokončenost. To vedlo k obrovskému počtu nehod a katastrof. Mezi nedokončenými letadly bylo i mnoho strojů Luftwaffe. Systematické nálety amerického a britského letectva vedly k tomu, že Němci na konci války nebyli schopni skoro ničeho.

Messerschmitt Me 163 Komet


Letadla, která jsou nám obecně známé, zůstala bez povšimnutí. Zde si můžeme připomenout bojové letouny Horten Ho IX, což byly proudovými motory poháněná samokřídla, z kategorie tzv. Wunderwaffen. Příznivcem jejich projektu byl samotný Hermann Göring a jako jediný stroj měl teoretickou šanci na splnění požadavků jeho soutěže 3x1000 (vyvinout letadlo, které dopraví pumu o hmotnosti 1000 kg rychlostí 1000 km/h na vzdálenost 1000 km). Horten Ho IX provedl několik zkušebních letů v letech 1944-1945, ale bojů se nikdy nezúčastnil.

Ještě méně štěstí měl potomek slavného německého leteckého konstruktéra Kurta Tanka - proudová stíhačka Focke-Wulf Ta 183. Této stíhačce nebylo dáno, aby někdy vystoupala do nebes, ale měla obrovský vliv na rozvoj letectví. Konstrukce stíhačky Focke-Wulf Ta 183 byla revoluční. Stroj měl křídla sestrojena do tvaru šípu a charakteristické uspořádání přívodu vzduchu. Později bylo toto technologické řešení použito při stavbě sovětských stíhaček MiG-15 a amerických F-86 Sabre.

Po celou dobu druhé světové války byly hlavním nástrojem vzdušného boje pušky a kulomety různých ráží. Němci byli lídry v oblasti řízených střel vzduch-vzduch. Jednou ze zbraní byl Ruhrstahl X-4 - měl proudový kapalný motor a mohl dosáhnout rychlosti až 90 km/h. Vypuštění Ruhrstahl X-4 se provádělo prostřednictvím dvou tenkých měděných drátů.

Střela byla účinná i proti velkým a nemotorným bombardérům B-17 a B-24. Nicméně, žádné spolehlivé údaje o používání X-4 nebyly nalezeny. Piloti obtížně zvládali ovládání obou raket a ještě letadla, takže stroj potřeboval vždy ještě druhého pilota.

Poté nacisté vytvořili zbraně třídy "vzduch-povrch". Zde je vhodné připomenout dálkově ovládané bomby FX1400 Fritz X, které byly používány v druhé polovině války proti spojeneckým lodím. Ale účinnost těchto zbraní byla všelijaká, a tím jak spojenci získávali při leteckých úderech převahu, byla tato zbraň odsunuta do pozadí.

Všechny tyto události jistě předběhly svou dobu, ale ve srovnání se Silbervogel byly o ničem. Silbervogel byl nejambicióznější vojenský projekt Třetí říše v průběhu její existence. Silbervogel (Stříbrný pták) vymyslel Dr. Eugen Sänger.

Stroj byl poháněn pozoruhodnými nadčasovými raketovými motory na kapalné pohonné hmoty s takzvaným regenerativním chlazením. Princip spočíval v tom, že pohonné jednotky byly chlazeny svým vlastním cirkulujícím palivem. Letoun měl být schopný létat ve stratosféře rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost zvuku, maximálně až 22 100 km/h. Bombardér mohl nést až 30 tisíc kg bomb. Německo s ním plánovalo útočit na Spojené státy a Sovětský svaz.

Existovalo několik možností využití Silbervogel, ale většina z nich byla spojena s řadou rizik (ztráta pilota nebo letadla) a technických problémů, které nemohly být v dané době vyřešeny. Z toho důvodu byl projekt v roce 1941 ukončen. V té době byl ve fázi papírových výkresů. Na konci války o něj však německé vedení opět projevilo zájem, i když v jeho realizaci nikdo nevěřil. Po válce vědci spočítali a zjistili, že stroj byl navržen tak, že by se po vstupu do atmosféry okamžitě zhroutil.


Hitlerovy zázračné zbraně

Nacistické tanky

Tanky hrály klíčovou roli při Blitzkrieg nebo-li tzv. Bleskové válce. Dnes se nebudeme zabývat nejlepším tankem druhé světové války. Vynikající stroje jako Panzerkampfwagen VI Tiger I nebo tank Panther necháme stranou a zaměříme se na německé tanky, které se do boje nikdy nedostaly.

V druhé polovině války se nacistické vedení projevovalo nepřiměřeným velikářstvím, které bylo zvláště patrné na německých tancích. Výše uvedený Tiger I vážil 54-56 ten, jeho bratr Tiger II pak 68 tun. Na tom se však nacisti nezastavili. Na konci války génius německého tanku zplodil strašlivé, děsivé a zcela nesmyslné projekty.

Příkladem za všechny byl super těžký tank Panzerkampfwagen VIII Maus - nejznámější ze všech málo známých tanků druhé světové války. Tank vyvinul slavný návrhář Ferdinand Porsche, zatímco za otce supertěžkého tanku lze považovat samotného Führera.

Monstrózní 188 tun vážící Maus byl také nejtěžším zkonstruovaným tankem druhé světové války. Tank byl 10,1 metru dlouhý, 3,67 široký a 3,66 vysoký a vážil cca 180 tun (pro srovnání nejpoužívanější ruský tank T-34 vážil 30,9 tun).

Maus byl vyzbrojen 128 mm dělem s koaxiálním 75 mm kanónem a měla ho obsluhovat posádka 5–6 mužů. Pancíř tanku se pohyboval v rozsahu mezi 60–240 mm. Ke konci války bylo ve výrobě osm tanků, z toho dva byly hotové. Plán počítal s výrobou první série o počtu 150–200 vozidel.

Z důvodů velké hmotnosti a objemu bylo prakticky nemožné, aby Maus přejížděl po mostech (Maus byl vybaven šnorchlem, aby se mohl dostat přes řeku) nebo byl převážen vlakem, avšak s touto váhou pro Mause nebylo takřka nic překážkou. Ani za použití nejsilnějších dostupných motorů nebyl tank schopen dosáhnout plánované rychlosti 20 km/h a mohl se pohybovat jen rychlostí 13 km/h.

Pro jeho náročnou mobilitu a pomalou rychlost se Maus dal těžko použít v ofenzivních operacích, což na konci války nebylo hlavním cílem německých tankových divizí. Naopak Maus byl vynikajícím strojem pro obranu a jeho hmotnost mu dodávala stabilitu při střelbě.

Ještě působivější ve své velikosti byl tank návrháře Edwarda Groteho, který byl pojmenován Landkreuzer P. 1000 Ratte (Krysa). Tank Landkreuzer P. 1000 Ratte měl mít 11 metrů na výšku, 14 metrů na šířku a 35 metrů na délku. Landkreuzer měl být poháněn dvěma 24 válcovými dieselovými motory MAN V12Z32/44 s výkonem 8 400 koňských sil nebo osmi 20 válcovými diesely Daimler-Benz MB 501 s výkonem 2 000 koní.

Hlavní výzbroj měly tvořit dvě námořní děla ráže 280 mm SK C/34, namontované v upravené věži, která se používala v německých válečných lodích. Vedlejší výzbroj mělo tvořit 128 mm protitankové dělo, používané např. v Jagdtigrech a Mausech, dva kulomety ráže 15 mm Mauser MG 151/15 a osm protiletadlových děl Flak 38 ráže 20 mm.

To však nebylo maximum, co nacisté v oblasti tanků vymysleli. Dalším velikánem mezi tanky byl Landkreuzer P. 1500 Monster. Toto "monstrum" mezi tanky bylo postaveno na bázi obřího železničního dělostřeleckého systému Dora.

Landkreuzer P.1500 Monster měl být mobilní dělostřelecká pevnost, jejíž dělo ráže 80 cm mělo mít dostřel 37 km a jeho 7 tunové projektily měly zničit jakýkoliv opevněný cíl. Jednalo by se o největší mobilní dělostřeleckou jednotku, jaká by byla kdy postavena. Šlo o největší projekt supertěžkého tanku, který byl kdy navržen. Návrh tanků však skončil ve fázi vývoje a žádný z nich tak nebyl nikdy dokončen.

Vývoj těchto tanků přinášel mnohé problémy spojené s hmotností. Tato vozidla nemohla používat cesty, natož mosty, nemohla být přepravována železnicí a motory měly obrovskou spotřebu. Čím byl tank větší a těžší, tím byly i tyto problémy větší, až se tank stal nemožným a nepoužitelným. Problémy dělal i pohon - motory z ponorek by sice dokázaly Landkreuzerem pohnout, ale i tak by se pohyboval pomalu a byl by velmi zranitelný útokem ze vzduchu.

Nacistické rakety

Skoro každý už určitě slyšel o nacistických raketách V-1 a V-2. První z nich byla letounová střela poháněna pulzačním motorem a řízena jednoduchým autopilotem a druhá byla první balistickou raketou na světě. Tyto rakety sice byly použity v druhé světové válce, ale z vojensko-strategického hlediska byl jejich význam zanedbatelný. Střely "V" byly velkým zdrojem problémů hlavně pro obyvatele Londýna, kteří se stávaly jejich častým cílem.

V-1


Z původního projektu odvetných zbraní vznikl projekt V-3, který měl s původními variantami málo co společného. Nacistický projekt V-3 představil mnohokomorovou pušku, kterou nazvali "vysokotlaké čerpadlo". Původ této zbraně je nutno hledat v Hitlerově grandiózní myšlence bombardovat území Velké Británie. A když už to nejde letecky tak to půjde kanony, jenže konvenční zbraně neměly požadovaný dostřel.

S řešením přišel v roce 1943 konstruktér Cönders z firmy Röchling Eisen und Stahlwerke v Lipsku. Základním problémem, který bylo nutno vyřešit bylo zvýšení úsťové rychlosti střely. Řešení konstruktéra Cönderse bylo následující : Kanon který se nabíjí zezadu, v určitých odstupech podél hlavně se rozmístí sekundární komory směřující pod určitým úhlem dozadu se zadními závěry.

V-2


Následně se nabije dělová komora speciálně upraveným nábojem a prachovou náplní a dalšími prachovými náplněmi se naplní boční komory. Po zažehnutí hlavní náplně střela tlačená horkým plynem projde kolem první sekundární komory, horké plyny zažehnou její náplň a udělí ji větší rychlost. A stejný princip se opakuje i u dalších komor..ve výsledku střela opustí hlaveň nevídanou rychlostí jejímž výsledkem je nevídaný dostřel - teoreticky.

Délka zbraně byla 130 metrů a skládala se z 32 částí, přičemž každá z nich měla na boku šroub. Zbraň se nabíjela speciálním šipkami ve tvaru mušle, dlouhými 3,2 m. Maximální dosah zbraně byl 165 km a nejvyšší hmotnost nálože byla 25 kg. V-3 mohla provést až 300 výstřelů za hodinu.

Testování zbraně dopadlo na jedničku, a tak Hitler udělil projektu okamžitě priority. Koncem léta 1943 se začaly kolem pobřeží Francie v oblasti Marquise-Mimoyecques stavět podzemní baterie 50 kanonů namířených na Londýn s dostřelem 150-200 km. Celou akci však pečlivě sledoval RAF, který čekal, až bude projekt nejzranitelnější. 6. července 1944 se konečně dočkal a 617. bombardovací peruť RAF shodila na baterie pumy Tallboy. Tímto Hitlerův sen o bombardování Londýna skončil.

V důsledku nepovedené akce nacisté vyzkou3eli analog V-3 LRK 15F58, který byl použitý pro ostřelování během lucemburské zimy v roce 1944-1945. Maximální dostřel tohoto dělostřeleckého systému byl 50 metrů. Hmotnost projektilu činila 97 kg.

Němci vytvořili první spravovanou protitankovou střelu. První z nich byla Ruhrstahl X-7, která existovala v pozemní a vzdušné modifikaci. Střela byla řízena dvěma izolovanými vodiči. Ovládání X-7 bylo vizuální pomocí speciálního joysticku. V boji proti raketám však byla X-7 použita jen občasně a počátku masové výroby zabránil konec války.

Mnohem ambicióznější byl nacistický rozvoj rakety A-9/ A-10 Amerika-Rakete. Jak už napovídá název, cílem rakety byly Spojené státy, takže A-9 / A-10 se mohla stát první mezikontinentální balistickou střelou na světě.

Spolehlivé informace o tomto projektu prakticky neexistují. Některé zdroje tvrdí, že na konci války už byla raketa téměř připravena. Ale lze pochybovat o tom, že taková raketa by mohla být použita pro vojenské účely. Projekt Amerika-Rakete pravděpodobně zůstal až do konce války na papíře.

V první fázi měla raketa letět pomocí počátečního urychlovače A-10, který by se za předpokladu, že bude mít raketa svislý start oddělil ve výšce 24 km. Pak, v případě, že se dostane do druhé fáze, použije raketa A-9 křídla. Ty dostanou raketu v rychlosti 10 000 km za hodinu do výšky až 350 km. Teoreticky se mohla raketa dostat z Německa na pobřeží USA asi za 35 minut. Nálož vážila 1000 kg a navádění mělo být provedeno pomocí zařízení umístěného v Empire State Building, které nacisté chtěli namontovat pomocí svých agentů.

Jaderný program

Nacistický jaderný program je rozsáhlým tématem pro výzkum, kterým se nebudeme zabývat. Vezměme pouze na vědomí, že ačkoliv nacističtí vědci dosáhli do roku 1945 určitého pokroku, byli od vývoje jaderných zbraní daleko.

Jedním z důvodů je Němci zvolená koncepce s použitím tzv. "těžké vody" nebo-li oxidu deuteria. Tento koncept nebyl nejlepší, pokud jde o rychlost dosažení nukleárních řetězových reakcí potřebných k vytvoření jaderných zbraní. Samotný závod pro výrobu těžké vody se nacházel v norském administrativním centru Rjukan. V roce 1943 spojenci zařízení zničili a nacisté jej už neobnovili.

Předpokládá se, že západní spojenci byli po válce překvapeni, jak daleko byli nacisti od vytvoření jaderné zbraně. Je nutné říct, že Německo utratilo za vývoj jaderných zbraní asi 200 krát méně peněz než USA při realizaci projektu Manhattan. Vývoj jaderných zbraní stál Američany 2 miliardy USA, což by podle dnešních měřítek bylo 26 miliard.

Změnily by Wunderwaffe vývoj druhé světové války

Hlavní otázka by mohla být formulována takto: Mohly by německé "zázračné zbraně" mít významný vliv na průběh druhé světové války a změnit její výsledek ve prospěch Třetí říše? Na tuto otázku odpověděl známý historik a autor mnoha prací na téma první a druhé světové války Yuri Bahurin:

"Zázračné nacistické zbraně" nebo-li Wunderwaffe by sotva změnily průběh druhé světové války, a zde je důvod, proč. Dokonce i vzhledem ke složitosti řešení většiny těchto projektů s omezenými zdroji nebylo Hitlerovo Německo schopno zajistit masovou výrobu odvetných zbraní.

Jednotlivé vzorky zbraní byly proti celkovému výkonu Rudé armády a spojeneckých sil bezmocné. Nemluvě o tom, že mnohé projekty Wundervaffe se dostaly do technicky slepé uličky, odkud už nebylo východu. Většina ze braní Wundervaffe byla neobratná a těžko přepravitelná, což se ji stalo osudným.

Autor: Liv

Wunderwaffe - zázračné nacistické zbraně, které měly změnit průběh druhé světové války. Wunderwaffe, které nebyly nikdy použity. Wunderwaffe - Panzerkampfwagen VIII Maus
Zajímavosti a novinky

 304 
  Komentáře
YouTube video
Přidat obrázek
PŘIDAT KOMENTÁŘ